Respekt k jménu a zájmenům člověka by měl být samozřejmostí. Přesto se i dnes lidé často setkávají s nepochopením — zejména v prostředí zdravotnictví. Právě to zažil i Bennett Kaspar-Williams, 37letý transgender muž, který v říjnu 2020 přivedl na svět svého syna Hudsona císařským řezem.
Přestože jasně vystupoval jako muž a používal zájmena on/jeho, nemocniční personál ho opakovaně oslovoval jako „matku“ — v době, kdy byl obzvlášť zranitelný a emočně otevřený. Pro Bennetta to bylo bolestivé a matoucí.
Bennett začal s tranzicí v roce 2014, tři roky poté, co si uvědomil, že je transgender. Podstoupil operaci hrudníku, ale rozhodl se nezasahovat do spodní části těla, což mu později umožnilo otěhotnět. A i když mu těhotenství přineslo radost, opakované škatulkování jako „matka“ mu ztěžovalo cestu k rodičovství.
Formuláře v nemocnici sice uváděly mužské pohlaví, ale stereotypní pohled personálu zůstával stejný: rodí přece jen ženy. A to byla pro Bennetta těžko stravitelná realita.
Dnes Bennett otevřeně mluví o nutnosti odloučit porod od genderové identity. Upozorňuje, že ne každá osoba, která rodí, je žena, a naopak – ne každá žena může nebo chce rodit. Jeho dysforie v těhotenství nepramenila z těla samotného, ale z toho, že byl společností vnímán jako „matka“ – identita, se kterou se nikdy neztotožnil.
„Rozhodnutí mít dítě začalo dávat smysl až ve chvíli, kdy jsem dokázal mentálně oddělit samotný akt porodu od společenských představ o ženství,“ říká Bennett.
Jeho příběh připomíná i zkušenost Freddyho McConnella, dalšího transgender muže, který porodil dítě v roce 2019 a jehož cesta byla zdokumentována v dokumentárním filmu. Freddy, který trpěl genderovou dysforií už od dětství, říká, že mu tranzice doslova zachránila život. Těhotenství bral prakticky: využil možnosti svého těla k dosažení cíle.
Na rozdíl od Bennetta měl Freddy pozitivní zkušenost s nemocničním personálem, který ho respektoval jako otce. Díky tomu pro něj byl porod silným a potvrzujícím zážitkem.
Dnes oba — Kaspar-Williams i McConnell — hrdě vychovávají své děti jako otcové. Bennett říká:
„Nic mi nedává větší sílu než vědomí, že jsem táta, který sám přivedl své dítě na svět.“
Těší se na den, kdy jeho syn Hudson pochopí, že ho nesl a zrodil právě jeho otec — a doufá, že tím pomůže rozšířit chápání moderního rodičovství.
Jejich příběhy bourají zakořeněné genderové představy a otevírají cestu k většímu přijetí a inkluzivitě ve světě rodičů.
