Už téměř sedm desetiletí je Arlene Alda tichou, ale neochvějnou oporou svého manžela, herce Alana Aldy. Jejich 68 let trvající manželství je důkazem trvalé lásky, postavené na trpělivosti, humoru a vzájemné podpoře. Dnes, ve svých 89 letech, Alan čelí každodenním výzvám Parkinsonovy nemoci, ale Arlene je jeho pevnou kotvou. První náznaky nemoci byly nečekaně nenápadné – roky před diagnózou měl Alan živý sen, v němž házel polštář po Arlene, protože si ho spletl s pytlem brambor, který byl použit při útoku. Tento podivný zážitek mu utkvěl v paměti.
Tato vzpomínka získala ještě větší význam, když Alan později četl článek v New York Times od Jane Brody, kde se psalo, že vyjadřování snů může být raným příznakem Parkinsonovy nemoci. Ačkoliv lékař neviděl žádné další symptomy, Alan důvěřoval svým instinktům a podstoupil vyšetření mozku, které v roce 2015 vedlo k potvrzení diagnózy. Místo aby podlehl strachu, zvolil aktivní přístup – dodržuje přísný režim cvičení, který zahrnuje box, tenis, tai-či i žonglování, aby nemoc zpomalil. Jeho stálé poselství ostatním je naděje: nevzdávejte to, pokračujte v pohybu a bojujte proti postupujícím příznakům.
Parkinsonova choroba je degenerativní neurologické onemocnění, které ovlivňuje pohyb, rovnováhu a svalovou kontrolu. Symptomy jako zpomalené pohyby, třes v klidu a ztuhlost se postupně zhoršují a jsou patrné i na nedávných veřejných vystoupeních Alana. Nemoc však nezasahuje jen tělo – ovlivňuje i náladu, spánek, paměť a soustředění. Alan zároveň žije s prosopagnosií, neboli „slepou pamětí na tváře“, která mu ztěžuje rozpoznávání známých lidí, což představuje další výzvu v jeho každodenním životě.
Přes všechny tyto obtíže Alan Alda nikdy neopustil svou vášeň. Pokračuje v herectví, přednáškách a nových kreativních projektech. Proslavil se rolí Hawkeye Piercea v seriálu MASH, kde hrál 11 sezón, za což získal dvě ceny Emmy a později byl nominován na Oscara za film Aviátor. I nyní je stále aktivní v oboru, nedávno se objevil v Netflix rebootu svého filmu Čtyři roční období z roku 1981. Často žertuje, že herectví je jeho „vedlejším zaměstnáním“, zatímco boj s Parkinsonem je jeho hlavní prací na plný úvazek.
V srdci Alanova pozoruhodného života stojí vztah s Arlene – příběh lásky, který začal v roce 1956 na studentské párty, kde si spojili osudy díky společnému jídlu rumového dortu, který spadl na zem. Ten okamžik sdíleného smíchu přesvědčil Alana, že právě ona je ta pravá. Jak Alanova kariéra rostla, Arlene si vytvořila vlastní cestu jako fotografka a hudebnice. Nyní, když jsou oba v pozdních osmdesátkách, jejich pouto je silnější než kdy dříve, založené na malých gestech lásky a společném smíchu. Alan často říká, že největší radostí jeho života je „smát se se svou ženou“ – prostá radost, která přežila slávu, nemoc i čas.
