Ve svých pouhých 19 letech, kdy studovala na učitelku matematiky, se život Ericy Tambrini zcela změnil. V roce 2005 prodělala meningitidu a sepsi, kvůli čemuž byla na sedm týdnů uvedena do umělého spánku. Když se probudila, čekala ji drsná realita: sepse způsobila odumření tkání na rukou a nohou, které zčernaly. Po sérii náročných operací jí byly amputovány obě nohy pod koleny a obě ruce pod lokty. Náhlá ztráta končetin jí otřásla se sebedůvěrou a postavila ji před otázku, jaký život ji vlastně ještě čeká.
Navzdory tomuto drastickému obratu se Erice osud usmál – o rok později potkala Luka, který se stal jejím manželem. Jeho bezpodmínečná láska a podpora jí pomohly znovu získat sebevědomí, a společně si vybudovali rodinu. Dnes je Erica hrdou maminkou dvou dětí – pětileté Lily a tříletého Michaela. Mateřství popisuje jako svůj největší životní úspěch, přestože se zpočátku bála, že se kvůli svému fyzickému stavu nebude moci o děti postarat. Díky Lukově pomoci a vlastní houževnatosti se ale naučila přizpůsobit a stát se milující, aktivní maminkou.
Erica si odmítla nechat svou invaliditu určovat život. Neúnavně pracovala na tom, aby si znovu vybudovala nezávislost. Soustředila se na používání protéz a nedovolila, aby její omezení zasáhla do rodinného života. Přiznává, že ji bolí vědomí, že nemůže běhat s dětmi po parku nebo uplést copánky své dceři, ale přesto je vděčná, že může být součástí jejich života. Dokáže si užívat i radosti, které jí její situace přinesla – například to, že díky protézám může bez bolesti ujet na kole několik kilometrů.
Její odhodlání ji nakonec přivedlo na novou profesní dráhu. Místo matematiky se začala věnovat ergoterapii – oboru, v němž může využít vlastní zkušenost k tomu, aby pomáhala ostatním zvládat jejich výzvy. Svou práci označuje za „neuvěřitelnou“, protože jí umožňuje inspirovat, vést a podporovat lidi – a zároveň i sebe samu. Díky své síle a pozitivnímu přístupu se pro mnohé stala skutečným symbolem naděje.
Dnes, ve 34 letech, Erica svou invaliditu zcela přijala a odmítá, aby jí bránila v tom být sama sebou. Hrdě nosí kraťasy a oslavuje příležitosti, které jí život přinesl – včetně kontaktu s komunitou adaptivních sportovců a setkání s mnoha inspirativními lidmi. Její vzkaz pro všechny, kdo čelí těžkostem, je jasný: s časem, odhodláním a vytrvalostí se dá život nejen zvládnout – ale prožít naplno a smysluplně.