svého německého ovčáka ještě jednou. Osud už dávno přijal s tichou rezignací.
Dvanáct nekonečných let se každé ráno probouzel v ledové samotě cely B-17. Obviněný z vraždy, kterou tvrdil, že nespáchal, volal o svou nevinu do prázdna, až jeho hlas ztichl. Zpočátku bojoval — psal odvolání, prosil právníky, odmítal se vzdát. Ale pomalu se jeho vůle vytrácela. Nakonec přestal odporovat a jen čekal na rozsudek.
Přes všechny ty kruté roky mu srdce držela při životě jen jedna věc: jeho pes. Neměl rodinu, žádné přátele ve světě. Ten ovčák nebyl jen mazlíček — byla jeho rodina, společník, jediná bytost, která ho nikdy neopustila. Našel ji kdysi dávno, když byla ještě třesoucím se štěnětem ukrytým v uličce, a od té chvíle byli nerozluční.
Když ho proto vězeňský dozorce tázal na poslední přání, nežádal žádnou hostinu, cigaretu ani kněze. Jen tiše zašeptal:
— „Chci vidět svého psa. Ještě jednou.“
Strážní váhali, podezíraví. Mohla to být lest? Přesto bylo přání splněno. V den rozsudku ho vyvedli na vězeňské nádvoří. A tam — konečně — ji spatřil.
Jakmile ovčák poznal svého pána, utrhl se ze vodítka a vběhl mu do náruče. Na okamžik se zdálo, že se zastavil čas.
To, co následovalo, všechny ohromilo. Strážní zůstali stát jako přimražení, nevědíce, jak reagovat.
Pes se na něj vrhl s takovou silou, že to bylo, jako by se dvanáct let odloučení rozplynulo v jediný okamžik. Srazil ho k zemi, ale poprvé po dlouhé době necítil žádné okovy, žádný chlad — jen teplo.
Objal ji rukama, zabořil tvář do její srsti. Slzy, které skrýval přes deset let, mu konečně volně tekly po tváři.
Plakal bez zábran, jako dítě, zatímco ovčák tiše kňučel, jako by věděl, že jejich společný čas je krátký.
— „Moje holka… moje věrná,“ zašeptal a pevně ji držel. „Co budeš dělat beze mě?“
Jeho ruce se třásly, když jí znovu a znovu hladil hřbet, zapisoval si do paměti její tvar, teplo, vůni. Ona na něj vzhlížela s neochvějnou oddaností.
— „Odpusť mi… že jsem tě nechal samotnou,“ hlas se mu lámal. „Pravdu jsem nikdy nedokázal… ale vždycky jsem byl tvůj.“
Strážní stáli v tichosti. Někteří odvraceli zrak, nechtěli sledovat tu scénu. V ten moment už neviděli vězně, ale člověka — člověka, jehož poslední objetí bylo tím jediným, co mu na světě zůstalo.
Nakonec zvedl slzavé oči k vězeňskému dozorci.
— „Postarejte se o ni… prosím.“
Slíbil, že přijme svůj osud bez boje, pokud bude jeho pes mít bezpečný domov.
Následovalo tíživé ticho. Pak ovčák hlasitě zavrčel, jako by protestoval proti krutosti, která přijde.
Vězeň ji jen přitiskl blíž, držel ji zoufale pevně, jako by říkal své poslední sbohem.