Moje dcera měla teprve dva roky, když ji to poprvé úplně uchvátilo. Naši sousedé měli doma skutečného koně. Pro malou holčičku to byl zázrak – mohla u toho velkého, klidného zvířete trávit celé hodiny.
Objímala mu krk, tvář tiskla k jeho hebké hřívě a drobnými dlaněmi hladila jeho teplý hřbet. Někdy si spolu hráli na seníku, a občas tam dokonce vedle koně i usnula – jako by to byl její nejlepší přítel.
Sledovali jsme je s úsměvem, i když v hloubi duše nás občas přepadla obava – přece jen, kůň je velké zvíře. Ale hned od prvních setkání bylo jasné: ten kůň je neobvykle klidný a inteligentní, skoro jako by chápal, že před ním stojí dítě, ke kterému je třeba být mimořádně něžný.
Takto to trvalo celé měsíce. Naše dcera si ke koni vytvořila silné pouto a sousedovo milované zvíře jí náklonnost opětovalo. Jenže jednoho dne někdo zaklepal na naše dveře. Byl to náš soused – a tvářil se vážněji než obvykle.
— „Musíme si promluvit,“ řekl hned ve dveřích.
— „Stalo se něco? Udělala moje dcera něco špatného?“ zeptala jsem se nervózně.
— „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale týká se to vaší dcery. Musíte ji vzít k lékaři. Okamžitě.“
Srdce se mi sevřelo.
— „Proč? Je s ní něco v nepořádku?“
A pak jsem se dozvěděla něco hrozného.
Soused nám vysvětlil, že jeho kůň – který byl vycvičený a zvyklý vnímat změny ve zdravotním stavu lidí – se v poslední době u naší dcery chová podivně.
Už si s ní nehrál klidně jako dřív, ale často ji neklidně očichával, jako by se snažil na něco přijít. A někdy se dokonce stavěl mezi ni a ostatní – jako by ji chránil.
Nejdřív jsme si mysleli, že jsou to jen zvířecí rozmary, ale sousedova slova nás silně znepokojila.
Šli jsme tedy k lékaři. Po vyšetření jsme uslyšeli děsivou diagnózu: naší dvouleté dceři byla zjištěna rakovina. Ale protože se nemoc odhalila úplně v počátku, lékaři mohli okamžitě jednat.
Dnes je naše dcera živá a zdravá. Pořád si ráda hraje se sousedovým koněm – a my se na to zvíře díváme s nekonečnou vděčností. Protože právě on jako první naznačil, že se máme začít o zdraví naší holčičky bát.
