Viděl jsem medvěda uvězněného v síti u krajnice. Zastavil jsem, abych pomohl — a to, co se pak stalo, mě doslova ohromilo 😱😱
Za úsvitu jsem jel po mezinárodní dálnici lemující temný, nekonečný les. Vlci a medvědi tam volně pobíhají, takže hnědý stín na okraji silnice mě zpočátku nijak nepřekvapil.
Ale při druhém pohledu jsem prudce zabrzdil. Medvěd nebyl v klidu. Silné provazy mu škrtily tlapy a ramena, srst mu visela v chomáčích a jeho namáhavé zavrčení znělo spíš jako volání o pomoc než jako hrozba.
Auta kolem svištěla — troubila, vytahovala telefony — ale nikdo nezastavil. Mé svědomí ano. Zapnul jsem výstražná světla, postavil výstražný trojúhelník, nasadil rukavice a vytáhl záchranný nůž. Pomalu jsem se přibližoval, šeptal: „Klid, všechno bude v pořádku, kamaráde.“
Medvěd se zarazil, zařval, ale zůstal. V jeho jantarových očích jsem neviděl vztek — jen únavu.
Uzlů bylo hodně a byly pevně utažené. Opatrně jsem je přerýval, modlil se, abych nepoškodil kůži. Čas se vlekl. Motor pomalu chladl, les voněl mokrou trávou a borovicemi. Jedna tlapa byla volná, pak rameno. Vavrčení ztlumilo. Nakonec praskla poslední šňůra a síť sklouzla jako těžký závoj.
Pohlédli jsme si do očí. Mohl mě napadnout. Místo toho jen zvedl hlavu, jako by si mě chtěl zapamatovat, a pomalu ustoupil do lesa.
Vydechl jsem, sebral síť, natáhl se ke dveřím auta — když za mnou praskly větve. Srdce se mi sevřelo. Medvěd se vrátil.
Ale nebyl sám. V tlamě nesl malé mládě. Jemně ho položil na trávu a ustoupil zpět. Mládě pisklo a přitisklo se ke mým botám, zatímco matka ho pozorovala nehnutě.
Přiklek jsem si a přejel rukou po teplých zádech mláděte — a ona mi to dovolila. Připadalo mi to jako její tiché poděkování:
„Právě proto jsi mě zachránil.“
Pak s tichou hrdostí vzala své mládě a zmizela ve stínu smrků.
Zavolal jsem lesní správě, abych nahlásil past pytláků. Teprve potom jsem pokračoval v cestě — s lehkým srdcem a zvláštním, pokorným pocitem, že celý les mi právě poděkoval.“
