V letadle si jedna žena sklopila sedadlo a rozmačkala mi nohy — tak jsem se rozhodla dát jí lekci slušného chování. Seděla jsem v klidu u okna a myslela si: jen hodina a půl, všechno bude v pohodě. Před sebou jsem měla robustní ženu v křiklavém květovaném svetru. Letadlo sotva vzlétlo, když — bum! — bez jediného pohledu za sebe sklopila sedadlo úplně dozadu.
‚Au!‘ mé kolena byla okamžitě sevřená.
„Promiňte,“ řekla jsem slušně a naklonila se dopředu, „mohla byste prosím trochu zvednout sedadlo? Je tady fakt těsno.“
Bez otočení hlavy odpověděla: „Mně je takhle pohodlněji.“
Snažila jsem se posunout nohy — nemožné. Jasně, tohle se samo nevyřeší. Stiskla jsem tlačítko pro letuška. Za chvíli přišla.
„Jak vám mohu pomoci?“ zeptala se.
„Cestující přede mnou má sedadlo sklopené tak moc, že mám nohy úplně zmrzlé, nemůžu se ani pohnout.“
Letuška se naklonila k ženě: „Promiňte, nevadilo by vám trochu sedadlo zvednout, aby to bylo pohodlnější pro člověka za vámi?“
Žena se otočila s pohledem, co by mohl zkyselit mléko. „Bolí mě záda. Za tohle sedadlo jsem si zaplatila — budu sedět, jak chci.“
Letuška, snažící se nevycenit oči, zachovala klidný tón: „Všem cestujícím doporučujeme myslet na pohodlí ostatních.“
S hlasitým dramatickým povzdechem posunula žena sedadlo o dva centimetry dopředu, maximálně.
„Spokojená?“ odburkla.
„No, mé nohy sice zázračně nezmizely, ale je to lepší, díky,“ usmála jsem se. Zasmála se a letuška mi před odchodem mrkla.
Po půl hodině jsem na to skoro zapomněla… když tu najednou bum! Sedadlo letělo zase dozadu. Kolena mi ječela.
„Vážně?“ zamumlala jsem nahlas, ale ona ani nehnula brvou. V tu chvíli mi došlo — diplomacie skončila. Je čas jednat.
S nejnevinnějším výrazem, jaký jsem zvládla, jsem sklopila stolík, položila plastový kelímek s rajčatovým džusem, který právě přinesli, a postavila ho přesně na okraj — přímo pod její opěradlo.
Několik minut se nic nedělo. Pak se posunula.
Plask! Džus se vylil přímo na její bílou tašku a rozstříknul se po svetru.
Vyrazila na nohy, zuřivá: „Co to je?!“
„Jé, promiňte,“ rozšířila jsem oči. „Pohla jste se tak náhle… a ten stolík je fakt malý. Varovala jsem vás, že je to tady těsné.“
Mávala rukama a volala letušku: „Všechno je zničené!“
Letuška se vrátila. „Co se stalo?“
„Seděla jsem tu a pila džus, a najednou se sedadlo přede mnou sklopilo,“ ukázala jsem na nepořádek. „Fyzika, asi.“
Letuška jasně pochopila, ale tvář měla neutrální. „Přinesu vám ubrousky. A prosím, udržujte sedadlo vzpřímené.“
Žena mlčky utírala tašku. Po zbytek letu měla sedadlo dokonale rovně.“
