Tady je jedinečný, živý překlad do češtiny, který zachovává atmosféru příběhu:
Na městském trhu život plynul svým vlastním rytmem. Mezi stánky s bylinkami, bramborami a voňavým chlebem stála babička Marie. Každý den nosila pečlivě naaranžovaná domácí vejce – bílá, hnědá, ještě teplá od rukou. Její hlas zněl svěže, i když síly s věkem už trochu ubývaly:
„Čerstvá, vesnická vajíčka! Od mých vlastních slepiček, duše má!“
Zákazníci ji dobře znali a měli rádi. Mladá žena, která kolem procházela, si vzala deset vajec, usmála se a řekla:
„Babičko, ať vám Pán Bůh žehná!“
Marie přikývla a vděčně se pomodlila – den začínal hezky.
Ale klid netrval dlouho. Zeza rohu se vynořil ten, komu se na trhu všichni raději vyhýbali – místní floutek přezdívaný Gríšek. Hlučný, drzý, vždy hledající příležitost ukázat svaly.
„No tak, babi, prodáš to za moji cenu?“ ušklíbl se a přistoupil blíž.
„Synku, už teď dávám nejnižší cenu… Potřebuju jen na chleba a léky,“ snažila se babička tiše vysvětlit.
Ale mladík se jen rozesmál:
„Nebo to dáš zadarmo, nebo si to vezmu sám!“
Marie zbledla a tiskla vedro k sobě.
„Nič mi neubližuj, drahoušku… Manžel je nemocný, čeká doma,“ zašeptala.
Gríšek ji ale neposlouchal. Náhle uchopil vedro a s plnou silou ho hodil o zeď. Vejce praskla, žloutky stékaly po kamenech.
„Pane Bože, proč zrovna já…“ vykřikla Marie, zakrývajíc si obličej dlaněmi.
Dav ztichl. Nikdo se neodvážil zasáhnout. V tu chvíli se za zády prodavačů objevil muž v elegantním obleku – vysoký, sebejistý, zřejmě cizinec.
Klidně přišel k stánku a hlubokým hlasem řekl:
„Polož vedro na místo.“
Gríšek se uchechtl:
„A kdo jsi ty? Hrdina? Ne tvá věc!“
Muž se přiblížil, zadíval se mu přímo do očí. Z vnitřní kapsy vytáhl koženou peněženku, spočítal několik bankovek a vložil je do třesoucí se dlaně babičky.
„Kupují všechno. A to, co zbylo, i to, co se rozbilo. Dnes máte dobrý den, Marie.“
Žena zůstala stát, nevěřila svým očím. Její hlas se chvěl:
„Synku, ať tě Bůh chrání…“
Muž se otočil ke Gríškovi:
„A teď poslouchej. Jestli tě baví ponižovat slabé, postarám se, aby o tom věděl každý.“
Dal znamení a k němu přišel muž v uniformě – vysoký strážník. Před desítkami svědků muž klidně vysvětlil, co se stalo. Lidé začali protestovat, někdo zakřičel:
„Hanba mu! Hanba takovému!“
Strážník Gríška vyvedl za hlučného pískotu davu. Od té doby se na trhu už neukázal.
A babička ještě dlouho sledovala svého ochránce, šeptajíc:
„Zřejmě Bůh neopouští, dokud jsou na světě dobří lidé.“
