Mladá maminka pustila k nemocnému synovi spát kočku — a po měsíci byla ohromena tím, co se stalo.
Desítky jí říkaly: „Kočky k miminkům nepatří, zvlášť k těm nemocným.“ Ale unavená bezesnými nocemi a dětským pláčem se Klára rozhodla všech pravidel porušit.
Od prvních dnů po porodu cítila, že její miminko je výjimečné. Malý, teplý klubíčko v modrém body a růžové čepičce sotva vklouzlo na její hruď. Radost ale brzy vystřídala obava — lékaři oznámili vrozenou srdeční vadu. Není smrtelná, ale vyžaduje klid a opatrnost. „Hlavně mu nedovolte plakat,“ varovali.
Ale uklidnit pláč nebylo možné. Kdykoli křičel, tělo se mu škubalo, rty bledly a dech byl nesouvislý. Klára zoufale šeptala: „Dýchej, zlatičko, prosím, dýchej…“ ale pomáhalo jen krátce.
Noci se měnily v mučení. Dítě se dusilo kašlem a matka seděla bdělá. Manžel Dmitrij se snažil pomáhat, ale brzy ho přemohl vztek.
„Přeháníš to,“ řekl unaveně. „Potřebuje disciplínu, ne tvoje nekonečné slzy.“
„Nemá ani měsíc,“ odpověděla Klára s zoufalstvím. „Jeho srdce to nemusí vydržet.“
Dmitrij však mávl rukou, jeho slova bolela víc než výčitky.
Jedné noci, když dítě znovu pláčalo, Klára se vyčerpáním sesunula do křesla vedle postýlky. Náhle tichý, pruhovaný kocour Barsik opatrně přistoupil a skočil k miminku.
„Ne!“ vykřikla Klára a chtěla ho odtáhnout.
Ale dítě náhle ztichlo. Kašel ustal, dech se uklidnil, a Barsik se stočil do klubíčka s tlapkou položenou na bříšku chlapce. Ten pokojně vydechl a poprvé po dlouhých dnech usnul.
Klára nevěřila vlastním očím. V tu chvíli vešel Dmitrij, zbledl při pohledu na scénu.
„Jsi blázen?“ zašeptal. „To zvíře ho může udusit! Nebo nakazit!“
„Podívej se sám,“ tiše řekla. „Je klidný. Dýchá.“
Manžel nechtěl naslouchat a odešel s práskáním dveří. Klára zůstala sama — jen rovnoměrný dech syna a tiché předení kočky vyplňovaly ticho.
Od té noci si Barsik sám chodil k postýlce. Kdykoli ulehl vedle, chlapeček usnul bez kašle a dušnosti. Ale okolí odsuzovalo. Sousedi šeptali, příbuzní kroutili hlavou. Dokonce Klářina sestra Marina jednou řekla přímo:
„To je šílenství! Kočky přenášejí nemoci. Ohrožuješ dítě!“
„Bez něj nespí,“ odpověděla Klára. „Když není Barsik blízko, dusí se.“
Marina se odvrátila s opovržením. Klára ale věděla — ať si myslí kdo chce co chce, bude dělat, co zachraňuje jejího syna.
Uběhly týdny. Chlapec sílil, pleť zrůžověla, dech byl klidný. Jednou Dmitrij znovu vybuchl, když viděl kočku u dítěte:
„Buď kočka, nebo já!“
Při jeho výkřiku se chlapeček polekaně škubl a vzlykl. Barsik přistoupil, dotkl se nosu chlapce a přede. Dítě se hned uklidnilo.
Klára pohlédla muži do očí:
„Nezahnám toho, kdo našemu synovi pomáhá.“
Dmitrij dlouho stál u postýlky a pozoroval, jak se Barsik stočil vedle miminka. Pohladil kočku a zašeptal:
„Chraň ho.“
Klára sledovala ze dveří, sevřela ruce v pěst. V domě, kde dřív vládly strach a slzy, teď znělo jen tiché předení a dech dítěte.
Někdy přichází láska a záchrana úplně jinak, než čekáme.
A co vy? Věříte, že kočky mají léčivý dar, nebo je to jen náhoda? Podělte se o svůj názor v komentářích.
