Vědci se odvážili na to, co mnohým připadalo jako šílenství: vypustili miliony včel přímo do srdce bezútěšné pouště. Tam, kde i vzduch působil mrtvě a slunce pálilo vše živé, nyní bzučel roj.
„To je přece bláznovství!“ říkali skeptici. „Včely zahynou už první den!“ Ale tým badatelů trval na svém: experiment měl ukázat, zda je člověk schopný vrátit život tam, kde dávno zmizel.
Týden plynul ve napětí. Včely stavěly úly, kroužily nad řídkými rostlinami, jako by něco hledaly. Nikdo netušil, co přijde dál.
Po měsíci se poušť změnila k nepoznání. Tam, kde dříve ležel jen písek, teď zelenala lucerna — její jemné stonky se natahovaly ke slunci a vzduch poprvé po mnoha letech voněl květinami. Včely nejen přežily, ale i skvěle prosperovaly. Každá denně opylila stovky květů a vytvářela celé vlny pylu.
Když vědci spočítali výsledky, nemohli uvěřit vlastním očím: úroda byla třikrát bohatší než za běžných podmínek. Včely byly odolnější, silnější a do úlů přinesly několikanásobně více medu.
Ti, kdo se nad experimentem smáli, nyní přijížděli, aby se na to podívali na vlastní oči. Mezi rozpáleným pískem se rozprostíraly oázy zeleně — jako by samotná příroda darovala lidem druhou šanci.
