— Antonín, pozor, netlač na Baiku, — hlas Standa zněl ostřeji, než zamýšlel.
Tříletý chlapeček nereagoval. Přitiskl se ještě víc k obrovskému českému ovčákovi a zabořil obličej do husté srsti. Šedé pyžamové kalhoty se žlutými autíčky měl zmačkané na kolenou a drobné ruce pevně svíraly psí krk.
Baik nehnul sebemenším svalem. Jen špička ocasu rytmicky klapala na sedačku — klidně, sebejistě, jako by právě tady, v dětských náručí, byl nejvíc doma.
— Zase to samé, — unaveně vydechl Standa a potřel si spánky.
Do pokoje vešla Irena. Vlasy měla stažené do neupraveného drdolu, pod očima stíny únavy.
— Křik nepomůže, — tiše řekla. — Jen ho vyděsíš.
— Má spát v postýlce, Ireno. Ne přilepený na psovi, — podrážděně odvětil Standa.
— Možná je ta postýlka bez Baika prázdná, — odpověděla klidně. — A bez mě taky.
Standa na ni krátce pohlédl, ale mlčel.
Obývák vypadal jako bojiště — hračky pod stolem, špinavé nádobí, účty a dopisy na područce sedačky. Irena zvedla jeden obálku, zamračila se a položila ji zpátky.
— Antonínku, pojď do postýlky, — zkusil to Standa tiše.
— Ne, — zamumlal chlapeček do psí srsti. — Já s Baikem.
Irena si sedla vedle, opatrně pohladila syna po rameni.
— Miláčku, táta má pravdu. Baik může ležet vedle, ale ty spi v postýlce.
— Ne! Maminka říkala — taky s Baikem! — vykřikl Antonín a přitiskl se ještě víc.
Baik se ani nepohnul. Jen zavřel oči, jako by souhlasil.
— Přecpala jsi ho, — ostře pronesl Standa. — Musí si zvykat na nás, ne na psa.
— Neopovažuj se to říkat, — rozčílila se Irena. — Kdyby nebylo Baika, vůbec by nespal! Nevidíš, jak se drží jako o poslední vzpomínku na maminku?
Vzduch zhoustl. Standa odvrátil pohled a vydechl:
— Ty nejsi matka, Baiku.
Pes tiše vydechl a olízl chlapečkovi čelo.
Tak ubíhaly dny i noci — se hádkami, únavou a neměnným „Spím s Baikem.“
— Pět minut a spát, jo? — unaveně přemlouvala Irena.
— Maminka říkala — chraň Baika, — odpověděl.
Ta slova zasáhla jako nůž. Irena zbledla, Standa sklonil hlavu.
— Ať tak bude, — zabručel a zabouchl dveře ložnice.
Později, ležíc ve tmě, téměř šeptal:
— On si vybral psa, Ireno. Ne mě.
— Možná proto, že na něj pes nikdy nekřičí, — odpověděla tiše.
Standa nevěděl, co říct.
O dva týdny později město zasáhla průtrž mračen. Vítr vyl v komínech, déšť bubnoval do oken. V noci se Standa probudil do zvláštního ticha. Žádný šelest, žádný dech, žádné cinkání drápů.
Vyrazil do obýváku.
Antonín a Baik leželi spolu — jako vždy. Chlapec objímal psa, přitiskl se k jeho krku. Ale jejich hrudi se nehýbaly.
— Antoníne?.. — hlas se mu zlomil.
Ticho.
— Ireno! — křikl a jeho hlas se rozléhal po domě.
Žena vběhla dovnitř, bledá.
— Ne… Bože, ne!
Standa třásl chlapcem, pak psem. Bez úspěchu.
— Zavolej sanitku! — vyhrkl. — Nedýchá! A pes taky ne!
Sirény zaplnily ulici. Do domu vběhli lékaři.
— Dítě v bezvědomí! Pravděpodobné otrava! Pes… taky postižen!
Antonín se záchvatovitě držel Baika, i bezvědomý ho nepustil. Museli mu ruce rozevřít silou.
— Masku! Rychle! — volali lékaři.
— Puls je! Slabý, ale je! Jedeme!
— A pes?! — křičel Standa.
Zdravotník jen zavrtěl hlavou.
V nemocnici se všechno vyjasnilo.
— Chlapec má těžkou otravu oxidem uhelnatým, — vysvětlil doktor. — Nemáte u sedačky plynový přímotop?
Standa přikývl, zbledl.
— Došlo k úniku. Nadechli se. Pes ležel blíže k zdroji a vzal to na sebe. Vlastně zastínil dítě.
Slova zasáhla jako kladivo.
Baik zemřel, když zachraňoval syna.
Později doktor tiše pronesl:
— Udělali jsme vše, co jsme mohli.
Irena si zakryla tvář rukama. Standa přistoupil k Baikovu tělu, zavřel mu oči a zašeptal:
— Miloval tě víc, než jsem já mohl. A teď díky němu můj syn žije.
Za svítání Antonín otevřel oči.
— Kde je Baik? — zašeptal.
Irena si sedla vedle.
— Zachránil tě, miláčku. Byl nejstatečnější.
— Přiveď ho… prosím.
Standa objal syna, sotva zadržoval slzy.
— Je teď v nebi, Antoníne. Ale vždycky bude s tebou.
Plakali všichni tři — za toho, kdo bez váhání dal život.
Roky plynuly. Antonín vyrostl, ale v každém jeho kreslení byl pes.
Občas, při bouřce, se pořád díval do rohu, kde dřív stála sedačka, a tiše říkal:
— Baik by se nebál.
Standa uchovával starý obojek v garáži. Občas ho v noci vytáhl a zašeptal:
— Díky, příteli.
Nový pes v domě nikdy nepřišel. Ne proto, že by nechtěli — ale protože věděli: Baika nahradit nelze.
On nebyl jen zvíře. Byl láskou, věrností a důkazem, že srdce psa je někdy čistší než lidské.
A když se někdo Antonína zeptal, proč nemá domácího mazlíčka, chlapec vždy odpověděl: Měl jsem toho nejlepšího. Dal mi život. Jiného nepotřebuji.
