V chodbách panství rodiny Lancarových se rozléhalo překvapené ozvěny. Miliardář Richard Lancar, muž, jehož jméno bylo známé na stránkách ekonomických časopisů, ztuhl, nevěřícně naslouchaje. Byl zvyklý řídit korporace, předvídat tržní pohyby a řešit otázky, od nichž závisely osudy firem. Teď však stál před výzvou, na kterou žádný byznys plán nepřipravil.
Jeho šestiletá dcera Amálie stála uprostřed sálu – malá, v modrých šatech, s plyšovým zajíčkem v rukou. Její vážný pohled a natažená ruka zničily pečlivě naplánovaný večer.
— Já si vyberu ji, — řekla holčička a ukázala na Kláru – služebnou v černých šatech s bílou zástěrou.
V místnosti se rozhostilo ohlušující ticho.
Okolo stály desítky perfektních modelek – oslnivých, vysokých, okouzlujících. Byly pozvány, aby Amálie pomohla otci vybrat novou družku života. Po smrti matky před třemi lety Richard rozhodl, že jeho dcera potřebuje matku a on ženu hodnou svého postavení.
Očekával, že jeho dcera bude ohromená krásou a půvabem hostů. Ale Amálie nehleděla na šaty ani diamanty. Vybrala ženu, která jí před spaním vyprávěla pohádky.
Klára zbledla.
— Já? Slečno Amálie, jistě jste se spletla…
Ale dívka zavrtěla hlavou.
— Ne. Jsi hodná. Máš mě ráda. Chci, abys byla moje maminka.
V sále se ozvalo potlačené chichotání, pohledy klouzaly od Kláry k miliardáři. Ale Richard se nesmál. Stál nehybně, snažíc se pochopit slyšené.
Ten večer dům bzučel od povídaček. V kuchyni se šeptalo, řidiči rozebírali, co se stalo. Pozvané dámy spěchaly pryč – jejich podpatky zněly do mramoru jako finální akord neúspěšného večírku.
Richard strávil noc ve své pracovně, zamyšleně točíc skleničku brandy. „Já si vyberu ji.“ Ta slova mu zněla v hlavě jako ozvěna.
Nemohl pochopit, proč dítě vychované v luxusu tíhne k ženě bez lesku, bez ambicí, bez titulu?
Ráno Amálie přišla k snídani s rozhodností, která se u dětí nevidí.
— Jestli Klára odejde, už s tebou nebudu mluvit, — řekla.
Richard zůstal zaražený.
— Miláčku, nechápeš — pokusil se namítnout. — Tenhle svět není tak jednoduchý.
— Tak nechci tvůj svět, — odpověděla tvrdohlavě Amálie.
Klára stála stranou, zmateně si hrála s lemem šatů.
— Pane Lancare, prosím, nezlobte se. Holčička jen touží po matce…
— Ty o mém světě nic nevíš, — prudce přerušil.
Od toho dne Richard začal pozorovat.
Viděl, jak Klára pečlivě česá Amálii, trpělivě poslouchá její tlachání, utírá slzy a dokáže ji rozesmát, když nikdo jiný nedokáže. Dům, který vládla chladná elegance, ožil. Amáliin smích byl jasnější, oči zářivější.
Klára nenosila drahé parfémy, ale vyzařovala vůni pohodlí a klidu. Nebyla hvězdou plesů, ale dokázala to, co žádná modelka – dávala teplo.
A poprvé si Richard položil otázku: hledám ženu pro sebe, nebo matku pro svou dceru?
Zlom nastal na charitativním večírku. Vzal Amálii s sebou, chtěl jí ukázat společenský svět. Ale zatímco jednal s partnery, dívka zmizela.
Našel ji u stolu s dezerty – pláčící a osamělou.
— Říkali mi, že nemám maminku, — plakala.
Ještě než stačil odpovědět, přišla Klára. Jemně objala Amálii a šeptala:
— Maminka tu je. Sleduje nás z nebe. A dokud tam je ona, jsem tady já, vedle tebe.
Richard stál a poslouchal, a něco v něm prasklo.
Od té chvíle přestal diskutovat. Začal vnímat ne zástěru, ale ženu. Ne služku, ale srdce.
V domě bylo najednou jinak – tepleji, lidskyji. Richard si začal uvědomovat, že se těší na večer, kdy uslyší Klářin smích s Amálií.
Jednou Amálie řekla:
— Táto, ty přece víš, že Klára je ta pravá?
Usmál se.
— Jsi si jistá?
— Maminka na nebi to taky ví, — odpověděla prostě.
Uběhly měsíce. Richard věděl, že rozhodnutí padlo dávno.
Pozval Kláru do zahrady, kde listí tiše šustilo pod nohama.
— Musím se ti omluvit, — začal. — Nespravedlivě jsem tě soudil.
— Nemusíte, pane, — zavrtěla hlavou. — Místo mám tady, abych pomáhala.
— Ano, — řekl. — Ale zdá se, že tvé místo je vedle nás.
Klára zvedla oči. V nich se třpytily slzy.
— Myslíte to vážně?
Richard přikývl.
— Amálie vybrala správně. Neodmítneš být součástí naší rodiny?
Z balkonu zazněl nadšený výkřik:
— Říkala jsem ti to, táto!
Svatební obřad byl tichý, bez okázalosti. Jen tři – on, ona a jejich dcera, zářící štěstím.
Když Richard vzal Kláru za ruku, pochopil, že po všech letech bohatství je poprvé skutečně bohatý.
— Vidíš, maminko, — zašeptala Amálie a přitulila se k nim oběma. — Vždycky jsem věděla, že ona je ta pravá.
Klára se usmála skrz slzy.
— Ano, miláčku. Vždycky jsi to věděla.
A v ten moment i stěny panství jako by si oddechly – dům se stal opět domovem.
