Ten den panil v porodnici chaos. Směny se slévaly v jedno nekonečné služební období, lékaři sotva stačili popadnout dech. Doktor Jakub Novák, zkušený porodník, právě vyšel po náročné operaci, když z reproduktoru zaznělo:
— Pokoj šestý, urgentní porod. Stav nestabilní.
Jakub unaveně přejel rukou po tváři, oblékl si nový plášť a pospíchal na porodní sál. Běžný výjezd, desítky takových za směnu. Ale sotva vstoupil — svět se zastavil.
Na posteli ležela bledá a v slzách ona.
Maruška. Ta, která byla součástí jeho života sedm let, ta, s níž snil o budoucnosti — a která jednoho dne prostě zmizela, zanechávajíc jen krátkou zprávu: „Tak to bude lepší.“
Nyní před ním ležela, sevřela prostěradlo a snažila se mezi kontrakcemi dýchat.
— Ty?.. — zašeptala sotva pozvednuvši hlavu. — Jakube?..
Ztuhl. Rty zbělaly, ale hlas zůstal klidný:
— Jsem tvůj lékař. Všechno bude v pořádku.
Zkouška osudem
Porod byl těžký. Krevní tlak kolísal, hodnoty miminka klesaly. Jakub dával krátké, jisté pokyny, ale srdce mu bušilo, jako by chtělo vyskočit z hrudi.
Každý její pohyb, každý výkřik — jako ozvěna v jeho vlastní duši. Bojoval o život matky i dítěte, nedovolil si myslet na to, kým pro něj kdysi byla.
Minuty se táhly jako hodiny. A nakonec vzduch roztrhl první pláč novorozence. Pokoj vydechl. Jakub zvedl dítě, ale náhle zbledl.
Na drobném rameně měla dítě znaménko — malou tečku přesně tam, kde měl on sám.
Zjevení
Podíval se na Marušku. Hlas se mu třásl:
— To je… moje dítě?
Zavřela oči, slzy jí stékaly po spáncích.
— Nechtěla jsem, abys to takhle zjistil… — zašeptala. — Bála jsem se.
— Čeho? — zeptal se tiše.
— Tebe. Tvé posedlosti prací. Žil jsi nemocnicí, články, konferencemi. Myslela jsem, že dítě zničí všechno, co jsi chtěl. Že si vybereš medicínu místo nás.
Jakub se přiblížil. Jeho ruce ještě třásly po operaci, ale tentokrát jí jen vzal ruku.
— Něco jsi nepochopila, Maruško, — řekl tiše. — Celý můj život je zachraňovat cizí lidi. Ale vy… vy jste jediní, koho bych chtěl zachránit pro sebe.
Nový začátek
Dítě spalo, zabořené do přikrývky. V pokoji panovalo ticho, jen přístroje pravidelně cvakaly v rytmu jeho dechu. Jakub sledoval maličkého a v srdci mu narůstal pocit, který slovy nešlo popsat.
Strach, bolest, láska — všechno se spojilo v jedno.
Té noci v porodnici se zrodil nejen nový život. Zrodila se druhá šance.
A možná poprvé po dlouhých letech Jakub pochopil: některá setkání posílá osud ne proto, aby zranil — ale aby připomněl, že ještě není pozdě začít znovu.
