Bylo kolem šesté ráno. Otevřel jsem dveře, abych pustil dovnitř chladný ranní vzduch, a… ztuhl jsem. Na kraji dvora, přímo u verandy, stála medvědice. Velká, vyčerpaná, třesoucí se. Její dech byl těžký, oči vlhké, jako by plakala. To nebyl pohled predátora. Byl to pohled matky, která už neměla kam jít.
Chtěl jsem dveře zavřít, ruka mi sahala po pušce, ale nedokázal jsem. V jejím pohledu nebyla ani zlost, ani hrozba. Jen tichá prosba.
Udělala krok, pak další — a opatrně položila před sebe malý chumáček srsti. Mládě leželo nehybně. Medvědice ustoupila o krok a jen mě pozorovala.
Tak začalo ráno, na které nikdy nezapomenu.
Mládě bylo maličké, hubené, sotva dýchalo. Na tlapce měla zaschlou tmavou krev. Jeho hrudník se sotva zvedal, ale srdce bilo. Vypravil jsem nahlas, aniž bych věděl proč:
— Zkusím ti pomoct, dobře?
Medvědice se nepohnula. Jen seděla a sledovala mě, jako by rozuměla každému slovu.
Opatrně jsem zabalil miminko do košile a nesl ho do domu. Postavil jsem vedle topení, vytvořil teplé hnízdo z ručníků. Navlhčil mu rty teplou vodou s medem — pohybnul se. Zavolal jsem známému veterináři Markovi:
— Na verandě mi medvědice nechala mládě.
Chvilku mlčel, pak krátce řekl:
— Ohřej ho. Nedávej mu nic těžkého. Čekej na rehabilitátora.
Venku medvědice pořád seděla, nehybná, jako hlídač. Žádné vrčení, žádná agrese — jen trpělivost a důvěra.
K poledni se dech zklidnil, ale tlapka natékala. Ošetřil jsem ránu a medvídě tiše zakřičelo — to znamenalo, že je naživu. Vyrazili jsme k odbornici na divoká zvířata, Jenně.
— Kousnutí dospělého samce, — řekla po vyšetření. — To se stává. Samci zabíjejí cizí mláďata, aby samice mohla znovu zabřeznout.
Zaťal jsem pěst. Jenna mírně přidala:
— Je bojovník. Přivezl jsi ho včas. Má šanci.
Po návratu domů jsem ji znovu spatřil. Medvědice neodešla. Seděla u cesty, tiše, ostražitě. Vyložil jsem kontejner s medvídětem nedaleko. Podívala se na něj, pak na mě — a ulehla stranou, jako by držela stráž.
V noci jsem nespal. Ona také ne. Seděli jsme proti sobě, každý na své straně. Kontroloval jsem dech mláděte a šeptal do ticha:
— Drž se, maličký. Musíš přežít.
Po pár dnech přišel soused Láďa, uviděl medvědici a užasl:
— Jsi blázen? To je přece divoké zvíře!
Pak dorazil pomocník strážce přírody:
— Strážci už vědí. Pokud zjistí, že držíš divoké zvíře, vezmou ho pryč. A nemusí se vrátit živé.
Věděl jsem, že je čas rozhodnout se. Mládě sílilo, už jedlo rozmačkané bobule, začalo si poskakovat a legračně kulhat. Nebálo se mě.
Návrat do divočiny
Vyrazili jsme do lesa. Položil jsem přepravku na zem a ustoupil. Medvědice vyšla ze stínu stromů — tiše, vznešeně, jako stín.
Mládě vylezlo, očichalo vzduch, podívalo se na ni. Přistoupila, očichala ho, pak se podívala na mě. A najednou — jemně ho strčila ke mně.
Nevěřil jsem vlastním očím. Jako by říkala:
— Teď je tvůj.
A pak jen odešla do houští. Bez vrčení, bez hluku.
Mezi dvěma světy
Uběhly dva měsíce. Medvědice se nevrátila. Mládě žije poblíž — není úplně domácí, ale ani zcela divoké. Spí pod verandou, chodí do lesa, ale vždy se vrací, když mu nasypu do misky.
Někdy v noci zvedne hlavu a hledí do tmy — jako by ji někde v dálce slyšel. A já vždy nechávám na verandě světlo.
Vyrostl. Silný, opatrný. Jeho místo je mezi divokou tajgou a lidským domovem. A zdá se, že právě tam teď žiji i já.
