Už je to půl roku, co Viktor přišel o ženu.
Stále prostíral stůl pro dva, stále si chystal zprávy, které jí chtěl říct.
Každou neděli chodil na hřbitov — s rudými růžemi, jejími nejoblíbenějšími.
Pokládal kytici a tiše šeptal:
„Promiň, že bez tebe jsem se pořád nenaučil žít…“
Ale jednoho dne si všiml, že příští týden květiny chybí.
Žádné okvětní lístky, žádné stonky — jako by je někdo bral celé.
Týden co týden, znovu a znovu.
Hlídač jen pokrčil rameny:
„Kdo ví, možná bezdomovci nebo nějací puberťáci.“
Viktor tedy nainstaloval kameru — malou, skrytou pod kamenem.
Když se večer podíval na záznam, srdce mu poskočilo.
Přišla tam holčička, asi osmiletá.
Opatrně vzala kytici a zmizela.
Příští neděli se Viktor rozhodl počkat na ni sám.
A tam stála — v šedém kabátku, s copánky, u sousedního hrobu.
Na malé desce bylo jméno chlapce.
„Ty bereš moje květiny?“ zeptal se jemně.
Holčička vyděšeně přikývla.
„Promiň, strejdo… Mám tu bratříčka. Maminka pláče, ale na květiny nemáme. A já nechci, aby tu ležel bez nich. Myslela jsem, že teta s tím hezkým hrobem nebude mít nic proti…“
Viktor stál bezmocně, nedokázal slovo vypravit.
Pak se sklonil na kolena a objal ji.
Od té doby každý týden přináší dva kytice — jednu pro ženu a jednu pro chlapce.
A holčička ho u bran vždycky vyhlíží.
Někdy cizí bolest pomůže uzdravit tu vlastní.
