Když bylo Lidě šedesát pět, poprvé po dlouhé době si dovolila uvěřit, že štěstí může přijít v jakémkoli věku. Po letech samoty a bolestných ztrát potkala Martina — energického a půvabného muže, kterému bylo teprve třicet pět.
Zdál se být živým zosobněním všeho, co jí chybělo: pozornosti, péče, lehkosti. Jejich setkání začalo prostým rozhovorem v parku a skončilo vyznáním lásky pod podzimním deštěm. Lidé si šeptali — věkový rozdíl, „co v ní našel“, „co od něj chce“. Ale Lída neposlouchala. Chtěla být prostě s tím, kdo ji znovu přiměl cítit se živou.
Svatební obřad byl skromný. Bez luxusu, bez zbytečného rozruchu. V malém sále, kde hrála tichá hudba a stály kytice kopretin — Lidiny oblíbené květiny. Měla na sobě bílé šaty, jednoduché, ale elegantní. Martin ji držel za ruku a všichni viděli: v jeho pohledu nebylo přetvářky.
Po oslavě novomanželé odešli domů. Ve vzduchu byla vůně šampaňského a čerstvých růží. Lída zapálila svíčky, aby udělala atmosféru útulnější. Martin šel do ložnice první — řekl, že si chce trochu odpočinout.
Za pár minut Lída vešla za ním — a svět jako by se zastavil.
Martin ležel na posteli, oči zavřené, tvář bledá jako vosk. Jedna ruka bezvládně visela dolů. Nejdřív si myslela, že jen usnul. Ale když se dotkla jeho zápěstí — tep necítila.
„Martine… probuď se…,“ zašeptala. „Prosím, probuď se…“
Ale ticho bylo tak husté, že v něm bylo slyšet jen její vlastní srdce.
Když přijeli lékaři, naděje už nebyla. Diagnóza byla stručná a nemilosrdná: zástava srdce, okamžitá smrt.
Lída seděla u něj až do rána, držela za ruku člověka, kterého nestihla pořádně nazvat manželem.
Tu noc se stala vdovou — v tu samou noc, kdy si poprvé dovolila uvěřit v nový život.
Od té doby často říká sousedům:
„Nesmějte se lásce. I když trvá jen jeden den — stojí za to.“
