V zapadlé vesničce Černý Důl plynul život poklidně: lidé vstávali s prvními kohouty, krmili dobytek, opravovali ploty a k večeru se scházeli doma. Jen babiččině Anně okna svítila déle než všem ostatním. Žila sama, se svým statkem a starým kocourem, a přestože byla sama, nikdy si nestěžovala.
Jednoho rána však u její branky objevil malý chomáček šedé srsti. Štěně — třesoucí se, s obrovskýma očima, v nichž bylo vidět zoufalství. Anna neváhala: vzala si ho domů, nakrmila ho a zahřála. Tak se u ní objevil nový přítel, kterého pojmenovala jednoduše — Vlček.
Malý nalezenec
Štěně rostlo rychle. Bylo chytřejší než běžní psi, pozornější, jako by rozumělo všemu bez slov. Místo štěkání vydával nízké zavrčení, místo podlézání projevovalo sebevědomou opatrnost. Sousedi si dělali legraci, že je příliš vážný na obyčejného psa.
Anna se jen usmívala:
„Je to chytrý pejsek, prostě má svůj charakter.“
Vlček hlídal dvůr a nepouštěl cizí ani ke brance. V zimě, když venku vyjíly vánice, spal u kamny s hlavou položenou na jejích kolenou.
Noc strachu
Jednou se po vesnici začaly šířit znepokojivé zvěsti — někde poblíž se ukrývají uprchlíci z věznice. Lidé rychle zavírali dveře a zamykali. Jen Anna, která bydlela na okraji, o tom nevěděla.
Pozdě večer se ozvalo zaklepání. Anna otevřela — a ve dveřích stáli dva muži. Měli zamračené obličeje, ruce špinavé a třesoucí se. „Byla by voda…“ pronesl jeden. Sotva však vstoupili, Vlček povstal. Srst mu naskočila hrůzou a z hrdla vyšel hluboký vrčení.
„Ticho, pes,“ usmál se návštěvník a udělal krok vpřed.
Vlček však vyskočil mezi muže a svou paní, ukázal zuby tak, že muži zavrávorali. Jeden se snažil vytáhnout nůž, ale zvíře bylo rychlejší — úder, křik a vše se ztratilo v rachotu padajících věcí.
Hrdina se žlutýma očima
Vystrašení útočníci vyběhli z domu a prchali do tmy. Jejich křik a štěkot vyburcoval celou vesnici. Muži s baterkami a puškami vyrazili na pomoc a během hodiny už byli uprchlíci v rukou policie.
Anna seděla na zemi a objímala Vlčka. Na tlapce mu zářila krev, ale oči měl klidné — udělal to, proč přišel do jejího života.
Věrný strážce
Po té noci se Vlček zotavil. Jizva na tlapce zůstala jako znamení odvahy. Byl ještě pozornější, ale k Anně se choval s něhou — ležel jí u nohou, dával pozor, aby neupadla, a vždy ji vítal u branky.
Příběh Anny a jejího vlka se stal legendou v okolí. Lidé říkali, že někdy sama příroda pošle člověku ochránce, když je opravdu sám.
A pokaždé, když večer nad vesnicí zazní dlouhé vlčí vytí, staří lidé tiše říkají: „To je Vlček. Stále hlídá svůj domov.“
