Během svatebního obřadu, když nevěsta vstoupila k oltáři, zazněly z davu zvláštní šeptem pronášené hlasy. Ženich náhle otočil hlavu – a když uviděl, co se děje, nedokázal zadržet slzy.
Ten den se zdál být dokonalý: slunce jemně osvětlovalo upravenou zahradu, hosté se radostně usmívali a hudebníci se chystali zahrát první tóny svatebního pochodu.
Ženich stál u oltáře, lehce nervózní, v rukou svíral papír se sliby, které měl v plánu vyslovit.
Všechno vypadalo, že nic nemůže narušit tuto šťastnou atmosféru.
Na ten okamžik čekal mnoho let a prošel s ní nespočtem zkoušek.
Právě ale během obřadu se stalo něco, co zasáhlo všechny přítomné.
Když nastal čas, aby nevěsta vyšla, všechny pohledy se obrátily ke dveřím.
Hudba zněla hlasitěji, a hosté zadrželi dech v očekávání.
A najednou se ozvaly tiché šeptané otázky:
— Je to opravdu ona?..
— Proč to tak je?..
— Co se děje?..
— Ví o tom ženich?..
Tyto slova dolehly k uším ženicha a on pocítil úzkost.
Něco se očividně dělo za jeho zády.
Nevydržel a prudce se otočil.
V ten moment mu sebral dech šok.
To, co uviděl, ho zasáhlo až do hloubi duše.
Ve zlatavých paprscích zapadajícího slunce kráčela jeho nevěsta.
Pomalu kráčela, opírajíc se o berle, a každý její krok byl vítězstvím.
Ženichovi okamžitě vyhrkly slzy – zakryl si obličej dlaní, protože nemohl potlačit nával emocí.
„To nemůže být pravda…“ zašeptal, nevěřícně hledíc.
Lékaři po těžké nehodě přece říkali, že už nikdy nebude schopná chodit.
Měsíce boje, nespavé noci, zoufalství a naděje jsou za nimi.
Dlouho byla upoutaná na lůžko a snila jen o tom, že jednou zase vstane a půjde vedle muže, kterého miluje.
A právě dnes, v ten nejdůležitější den jejich života, jí chtěla dát ten nejcennější dar.
Každý její krok stál nesmírné úsilí, ale v jejích očích zářilo štěstí.
Nešla jako zlomená dívka, ale jako silná a odvážná žena.
Hosté ztichli.
Mnozí neudrželi slzy, když sledovali její kroky — k novému životu, k lásce, k muži, který už nepopíral své dojetí.
Tyto slzy byly plné štěstí, vděčnosti a nekonečné lásky.
