Muž požádal o pár minut na rozloučenou se svým psem, kterému zbývalo už jen pár okamžiků života, když však veterinář zaznamenal něco neuvěřitelného.
Říká se, že zvířata pro nás často znamenají víc než lidé. Jejich láska je bezpodmínečná – bez odsuzování, bez očekávání. Vidí nás takové, jací opravdu jsme, a milují nás právě proto. Proto je jejich ztráta jako ztráta části sebe sama.
Muž tiše seděl v ordinaci veterináře, neschopen přijmout to, co se dělo. Před ním na stole ležel jeho věrný přítel – pes, který s ním prošel všemi radostmi, bolestmi i osamělými nocemi. To zvíře vždycky vypadalo, jako by mu rozumělo beze slov, odráželo jeho emoce jako zrcadlo duše.
Veterináři udělali všechno, co mohli. Měkkým hlasem mu vysvětlili, že už není žádná naděje na uzdravení, že bolest je nesnesitelná, a že z milosrdenství zbývá jediné – ukončit utrpení. Pro muže to byla nesnesitelná zpráva – jako by odsoudili k smrti nejen jeho psa, ale i jeho samotného.
Požádal je, aby ho na chvíli nechali o samotě.
Sedl si vedle svého psa, objal ho a s chvějícími se rty zašeptal:
„Promiň mi, příteli… za všechny chvíle, kdy jsem tu nebyl, za každý okamžik, který jsem bral jako samozřejmost. Dal jsi mi všechno. Nevím, jak budu žít bez tebe. Prosím, neodcházej…“
Pes zvedl své unavené tlapky a opatrně je položil na mužova ramena, jako by ho chtěl utěšit. Muž propukl v pláč, pevně svého přítele objal a slzy mu stékaly na psí srst.
A pak se stalo něco nečekaného.
Oči psa, které ještě před okamžikem vypadaly bez života, se otevřely a on se podíval na svého pána jasným, živým pohledem. Vydal tichý zvuk, napůl zavrčení, napůl naříkání, pomalu vstál a olízl muži slzy z tváře.
Veterináři zůstali stát jako opaření a vyměnili si nevěřící pohledy. Srdeční tep psa se ustálil, dech se zpevnil – jako by se život sám vrátil zpět.
Mužův hlas se chvěl nadějí:
„Je to zázrak? Uzdravil se? Prosím, řekněte mi, že bude žít…“
Ale lékaři věděli své. Někdy, těsně před koncem, se vrací jiskra síly – poslední výbuch lásky před rozloučením.
Rozhodli se odložit zákrok.
Tu noc muž neopustil svého psa. Zvíře leželo tiše vedle něj, položilo hlavu na jeho nohy a klidně dýchalo – konečně uvolněné od bolesti.
A v tiché noci, bez boje, bez smutku, odešel sám.
