Šla jsem překvapit svou dceru, která čekala dítě… a našla ji v bezvědomí. Pravda mě zasáhla jako blesk — viníkem byl její manžel. V tu chvíli jsem přísahala, že za to zaplatí. Šest slov v té zprávě stačilo, aby zbledl.
Zazvonil telefon — pronikavě, bez slitování. Na displeji se rozsvítilo jméno mé dcery. Srdce se mi sevřelo.
„Mami… bolí mě břicho…“ — zadýchávala se, zašeptala slabým, vyhasínajícím hlasem. Pak — ticho.
Hovor skončil. Volala jsem ji jménem, ale odpovědí bylo jen ticho.
Nemyslela jsem. Prostě jsem jednal(a). Vzala jsem kabelku, hodila na sebe kabát a vběhla do noci. Taxi uhánělo ulicemi a já mezi chvějícími se nádechy šeptala modlitby.
Když jsem dorazila k jejím dveřím, srdce mi bušilo jako buben. Vchodové dveře byly pootevřené — dokořán, jako výkřik o pomoc.
„Sáro!“ — vykřikla jsem a vběhla dovnitř, byla jsem připravená na všechno — kromě toho, co jsem uviděla.
Obývací pokoj byl v troskách. Lampa kolébala nad hlavou a její žluté světlo se lámalo na rozbitém skle. Na podlaze byly krvavé skvrny. Stůl byl převrácený, váza rozprášená na kusy.
A tam — moje dcera. Ležela nehybně na podlaze, bledá jako sníh, s jednou rukou přitisknutou na břiše. Rty měla bezbarvé, dýchala mělce. Padla jsem na kolena vedle ní.
„Sáro! Prosím, probuď se!“ Opatrně jsem ji zatřásla; panika rostla jako oheň. Hlas se mi chvěl, když jsem volala záchranku.
„Moje dcera je v bezvědomí — je těhotná! Prosím, pospěšte si!“
Dokud jsem čekala na pomoc, myšlenky mi běžely jako vír. Kde je Roman? Pak jsem uviděla její rozsvícený telefon vedle ní. To, co se objevilo na obrazovce, mě zasáhlo až do morku kostí.
Přejetím prstu po displeji se mi zhroutil svět.
Byl tam Roman — usmíval se na palubě luxusní jachty, objímal ženu v červeném bikinách. Na další fotografii klečel na jedno koleno a podával prstýnek, zatímco nad nimi explodovaly ohňostroje.
A dole se objevila krutá zpráva:
„Tvůj muž teď patří nám.“
Tyto snímky byly poslední ranou — tím, proč tělo Sáry nevydrželo.
Přijeli záchranáři a naložili ji na nosítka. V šoku jsem je následovala do nemocnice, kde mi lékařova slova udeřila jako kladivo:
„Nutné akutní císařské řešení. Matka v kómatu. Dítě předčasné — na JIP.“
Malý Leoš dýchal s pomocí přístrojů. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly, ale mysl byla ostřejší než kdy dřív — měla jsem vše, co bylo potřeba.
Udělala jsem snímky obrazovky, uložila zprávy, zdokumentovala všechna časová razítka. Sářin telefon se stal mým důkazním materiálem — byl plný fotografií jachet, letenek, účtenek, klíčů od hotelů a luxusních dárků.
Zavolala jsem Arturu, našemu spolehlivému právníkovi.
„Jednáme okamžitě,“ řekl pevně jako ocel.
Tu noc jsem zmrazila všechny společné účty, shromáždila dokumenty a vytiskla důkazy. Do rána bylo podáno trestní oznámení: naléhavá péče o dítě, zajištění majetku a kompletní finanční blokace.
Předložili jsme vše — video z jachty, textové zprávy, dokonce snímek Sářina kolapsu — nevyvratitelné důkazy jeho nevěry.
Nechtěla jsem mstít. Požadovala jsem spravedlnost.
Vrátit to, co ukradl. Ochraňovat Sáru a malého Leoše. Zajistit, aby jim už nikdy nikdo neublížil — to bylo mé slovo.
Ať soud rozhodne o jeho osudu. Má bitva už začala — za mou dceru, za mého vnuka a za křehké srdce nového života, které bojuje o přežití.
