Kateřina Malíková pracovala jako školní zdravotnice už devět let. Bylo jí jednačtyřicet, měla klidný hlas, vnímavé oči – uměla si všimnout věcí, které ostatní přehlíželi. V jejím ošetřovně to vonělo antiseptikem a jablečným čajem. Na zdech visely barevné plakáty, na polici stály plyšové hračky pro vystrašené děti. Nechodilo se tam jen kvůli odřeninám – někdy stačilo jen sedět vedle někoho, kdo umí naslouchat.
Prvního května udeřilo nečekané horko. Po dlouhém jaru se město dusilo pod sluncem a děti dorazily do školy v tričkách, kraťasech, s rozcuchanými vlasy. Všechny – až na jedno.
Tomáš Gráf. Sedm let. Oči měl, jako by je někdo vystřihl ze staré fotky – vážné, zastřené.
Na sobě měl pevné kalhoty, mikinu s dlouhými rukávy… a modrou pletenou čepici. Tu samou, kterou nosil celou zimu.
Kateřina se na něj usmála, když vstoupil do ordinace.
— Tome, není ti v té čepici horko?
Chlapec stiskl rty a zavrtěl hlavou.
— Musím ji mít.
— Proč?
— Prostě musím.
Držel se za lem čepice oběma rukama, jako by chránil to nejcennější. Kateřina nic neřekla. Jen si všimla: napjatý pohled, jemné chvění prstů, stopa strachu, kterou děti ještě neumí skrývat.
Později, u šálku kávy, promluvila s jeho třídní učitelkou, Svatavou Albrechtovou.
— Nesundá ji ani na tělocviku, — povzdechla si učitelka. — V dubnu měl hysterický záchvat, když ho trenér požádal, aby ji sundal.
— Co víš o rodině?
— Maminka zemřela. Zůstal otec a starší bratr. Otec je prý přísný, uzavřený. Bratr pro něj chodí do školy. Tomáš je tichý, nikomu nepřekáží.
Kateřina přikývla, ale neklid v ní narůstal.
Začala si všímat.
Týden za týdnem – totéž. Čepice. Dlouhé rukávy. Skleslý pohled.
A jednoho dne, na chodbě, si všimla na čepici tmavé skvrny. Malé, hnědavé. Krev.
Ten večer se odhodlala a zavolala otci.
— Dobrý den, tady školní zdravotnice, chtěla jsem se jen informovat ohledně Tomáše…
Hlas na druhém konci byl ostrý, strohý:
— Není žádný problém. Ví, jak se má chovat.
— Nesundává čepici ani v horku. Napadlo mě, jestli třeba nemá citlivou pokožku hlavy?
— Čepice je rodinné rozhodnutí, — odsekl muž. — A do toho vám nic není.
Kateřina pomalu položila sluchátko. Uvnitř ní něco ztuhlo.
V pondělí ráno vběhla do ordinace učitelka.
— Tomáš pláče, říká, že ho bolí hlava. Ale čepici nesundá.
Když Kateřina vešla do třídy, chlapec seděl v rohu, ruce přitisknuté na spánky. Byl bledý, rty se mu chvěly.
— Tome, můžu ti jen sáhnout na čelo? Čepici nechám být, slibuju.
Přikývl. Čelo hořelo.
A ten pach… těžký, kovový, bolestně známý. Hnis.
Kateřina si klekla vedle něj.
— Tomáši, musím tu čepici sundat. Jinak se to zhorší.
— Táta říkal, že nesmím, — vydechl. — Když se to zjistí, odvedou mě.
— Není to tvoje vina, — řekla tiše. — Nikdy.
Odešli spolu do ošetřovny.
Zavřeli dveře.
Kateřina připravila rukavice, obvazy, dezinfekci.
Chlapec se třásl.
— Táta říkal, že si to zasloužím, — zašeptal. — Že jsem zlobil. A brácha koupil čepici, aby to nikdo neviděl.
Kateřina zatáhla za látku – ale nepovolila. Přilepená.
Navlhčila okraje, trpělivě, skoro něžně.
Když čepice konečně povolila, obě ženy – Kateřina i učitelka – zalapaly po dechu.
Kůže pod ní byla rozřezaná, pokrytá desítkami kulatých popálenin. Čerstvé i zahojené, vedle sebe.
Stopy od cigaret.
Kateřina zatnula zuby.
— Jsi moc statečný, — řekla. — Všechno bude v pořádku.
Ošetřila rány. Svatava držela chlapce za ruku.
Neplakal. Jen tiše šeptal:
— Dělá to, když pije. Abych si to zapamatoval.
Dál to bylo jako v mlze.
Telefonáty řediteli. Sociálka. Policie. Dokumentace. Fotky.
Tomáš seděl na lehátku, zabalený v dece, a Kateřina přinesla z šuplíku novou měkkou čepici.
— Tahle už nebude bolet, — řekla.
Chlapec se na ni podíval.
— Můžu… si ji nechat?
— Samozřejmě.
Tři dny strávil v nemocnici. Infekce, popáleniny, podvýživa.
Kateřina a Svatava se u jeho postele střídaly. Bez směn, bez příkazů. Prostě nemohly jinak.
Třetí den Svatava řekla:
— Podám žádost. Chci si ho vzít k sobě.
Kateřina se na ni dlouze zadívala.
— Jsi si jistá?
— Ano. Čekala jsem právě na něj.
O dva týdny později se Tomáš přestěhoval k ní.
Nejdřív se bál otevřít lednici bez dovolení. Myl nádobí třikrát.
Občas si sedl na zem a přikryl se ručníkem – jen aby se schoval.
Svatava byla trpělivá. Mluvila klidně:
— Jsi doma. Teď už je všechno v pořádku.
Na lednici visel papírek:
„Jsi šikovný.“
Občas k němu Tomáš přišel, četl ho a ptal se:
— Opravdu?
— Opravdu, — odpovídala.
V létě mu začaly růst vlasy.
Jizvy bledly.
Jednoho večera přišla Kateřina na návštěvu a uviděla ho na dvoře – bosého, s mokrýma rukama, smějícího se pod proudem vody ze zahradní hadice. Bez čepice.
Rozplakala se. Ale poprvé – štěstím.
Svatava vyšla s hrnkem čaje.
— Pořád se ve spánku leká, — řekla. — Ale teď už se jen přitulí.
— A ty?
— Podala jsem žádost o adopci. Rok poté. Přesně ve stejný den, kdy to všechno začalo.
Kateřina přikývla, dívala se na chlapce, jak běhá po trávě. Někdy se zázraky nedějí díky kouzlům. Stačí jen, když si někdo všimne, že dítě nosí čepici — i když už dávno přišlo jaro.
