Valentýna s bouchnutím zavřela dvířka pračky. Zvuk kovu se rozlehl po malém dvoupokojovém bytě. Mezi zuby procedila:
— Ani psa si nevzal. Jen účty a tuhle starost nechal mně.
Na gauči zvedl hlavu Azor — velký německý ovčák s těsně utaženým obojkem kolem silného krku. Jeho jantarové oči se upřeně dívaly na Valentýnu. Manžel tomu říkal oddanost. Pro ni to byl výčitavý pohled.
— Nedívej se tak, — zavrčela. — Ty jsi jeho pes, ne můj.
Z koberce se ozval tenký hlásek:
— Mami, nezlob se na Azora.
Na zemi seděla Katka, kudrnatá, v červeném svetru o číslo větším. Držela psí ocas jako lano, ale Azor se ani nehnul.
— Říkala jsem, netahej ho. Není to hračka.
— On mě má rád, — odpověděla vážně Katka. — Vždycky mě nechá a pomáhá mi.
Valentýna se hořce pousmála:
— Pomáhá? Tvůj „pomocník“ nepomohl, když od nás odešel táta. Nepomohl s nájmem, s nákupem. Jen žere za dva.
Katka se zamračila, dotčeně:
— Je to můj nejlepší kamarád.
A jako by Azor vycítil napětí, přistoupil blíž a svým silným tělem zakryl holčičku od stolu, na jehož kraji nebezpečně balancovala sklenice. Jeho hruď se opřela o její záda — jako štít.
Valentýna odfrkla:
— No jasně. Věčně se plete pod nohy.
— Ne, mami, — zasmála se Katka a pohladila ho po boku. — On pomáhá. Koukej.
Strčila do kostky a ta se skutálela pod gauč. Katka se natáhla, ale ruce byly krátké.
— Mami, zakutálela se!
Valentýna už se chystala vstát, když Azor jemně packou vytáhl kostku zpět k dceři.
— Vidíš, mami? Pomohl mi!
Srdce Valentýny se stáhlo. Každý jeho pohyb vypadal jako skutečná péče, ne jen náhoda. Vzpomněla si na noci, kdy Katce nosil deku, když plakala, nebo jí vracel hrnek, když ho převrhla. „Jen si vynucuje pozornost,“ říkala si tehdy.
Katka objala Azora kolem krku:
— Šikovný kluk.
Pes se k ní přitulil, jeho pohled se znovu střetl s očima Valentýny — klidný, vnímavý, jako by chápal každé její slovo.
— Nedělej, že jsi chytrý. Jsi jen pes, — vyjela na něj. — Nic nezměníš.
— Mami, nekřič na něj! — poprvé Katka hájila někoho jiného než svou matku.
To bodlo.
Zazněla rána do topení — soused shora zařval:
— Buďte tam zticha!
— Hleďte si svého! — okřikla ho Valentýna, a pak znovu pohlédla na psa. — Všichni vás nenávidí. Jen problémy přinášíš.
Azor se ani nepohnul. Jen popostrčil dceři plastový šálek z čajového setu. Katka zatleskala.
Valentýna chtěla říct, že je to maličkost, ale už bylo pozdě — manžel odešel, pes zůstal. A teď jí došlo, že v tom zůstalo něco víc.
O pár minut později seděla Katka na gauči s plyšovým medvídkem, kterého Azor nikdy nikomu nedával. A teď — teď ho sám přinesl.
— Děkuju, Azore, — zašeptala Katka a políbila ho na čumák.
— Katko, nedělej to! — vykřikla Valentýna.
Ale už bylo pozdě. A tehdy Azor udělal něco, co Valentýnu úplně zastavilo — sklonil svou mohutnou hlavu a jemně přitiskl čelo k dívčině tváři. Klidně. Pevně.
— Mami, viděla jsi to? — zašeptala Katka. — On mi dal pusu nazpátek!
Valentýně bušilo srdce. Bylo to víc než psí věrnost. Bylo to skutečné pouto.
Soused znovu bouchl do trubek, ale ona ho už nevnímala. V místnosti zůstala jen její dcera a pes — věrný strážce jejich malého světa.
Katka šeptala:
— Mám tě ráda, Azore.
Valentýna se posadila na gauč, slzy jí samy tekly po tvářích:
— Měl si tě vzít s sebou… Ale možná tě tu nechal kvůli ní.
— Mami, teď je náš, — usmála se Katka.
A tu noc, poprvé po dlouhých měsících, Valentýna pocítila opravdové bezpečí.
