Už je to půl roku, co Viktor ztratil manželku. Pořád ještě prostíral stůl pro dva, pořád ho přepadávalo nutkání podělit se s ní o novinky dne. Každou neděli chodil na hřbitov — s červenými růžemi, jejími oblíbenými. Položil kytici a tiše pronesl:
— Promiň, že jsem se bez tebe nenaučil žít…
Ale jednoho dne si všiml něčeho zvláštního — další týden květiny zmizely. Ani lístek, ani stonek — jako by je někdo vzal celé. Další týden totéž. A třetí opět.
Správce hřbitova jen pokrčil rameny:
— Kdo ví… možná nějací bezdomovci, nebo děcka.
Viktor se rozhodl nainstalovat malou kameru, skrytou pod kamenem. Když si večer prohlédl záznam, srdce se mu sevřelo.
Ke hrobu přišla holčička, asi osmiletá. Opatrně vzala kytici a utekla.
Další neděli se rozhodl počkat na ni osobně. A skutečně — stála tam, v šedém kabátku, s copánky, u sousedního hrobu. Malý náhrobek s chlapeckým jménem.
— Holčičko, bereš ty květiny od mé ženy? — zeptal se tiše a laskavě.
Kývla, vystrašená.
— Promiňte, pane… Tady leží můj bratříček. Maminka pořád pláče, ale nemáme peníze na květiny. A já nechci, aby tu ležel jen tak, bez nich. Myslela jsem, že paní z toho krásného pomníku se nebude zlobit…
Viktor tam jen stál, neschopen slova. Pak si klekl a objal ji.
Od té doby nosí každou neděli dvě kytice — jednu pro svou ženu a druhou pro malého chlapce. A holčička ho vždy čeká u brány.
Někdy právě cizí bolest pomůže vyléčit tu naši vlastní.
