Malá Klárka snila o zoo. Měsíce tahala maminku za ruku a ukazovala na plakát s žirafou, který byl připnutý na ledničce.
„Mami, tati, prosím, chci vidět zvířátka!“ opakovala každý večer.
Ale rodiče byli zaneprázdnění.
Táta, Michal, přicházel domů po dvanáctihodinové směně a byl unavený i z vlastního dechu.
Maminka, Anna, se vracela z práce a topila se v nekonečných povinnostech – vaření, úklid, zprávy.
„Ne teď, Klárko,“ opakovali. „Později.“
A pokaždé to „později“ lámalo malému srdíčku.
V sobotu si Klárka oblékla své růžové šaty a seděla u dveří, držíc střevíčky na klíně.
Čekala, že se stane zázrak.
Ale zázrak nepřicházel.
Až jednoho dne Michal vybuchl:
„Kolik toho zoo ještě bude!“, zavrčel. „Nevidíš, jak jsem unavený?“
Klárka neodpověděla. Jen se mu podívala přímo do očí. A možná právě ten pohled v něm něco změnil.
Ráno řekl:
„Sbírejte se. Jedeme do zoo.“
Radost Klárky byla tak velká, že v bytě jako by zazářilo víc světla.
Anna se nemohla ubránit úsměvu, i když si stále bručela:
„Jen ať to není zbytečné.“
Cesta ubíhala mezi mrzutostmi a dopravními zácpami, ale Klárce to nevadilo. Viděla před sebou jen bránu s nápisem „Zoo Praha“.
Nejprve sloni – obrovští, majestátní.
Pak lvi – ospalí a lhostejní.
Rodiče byli znudění, koukali do mobilů.
Klárčina touha pomalu vyprchávala.
A pak najednou – ticho. Útulný koutek, zelená tráva za sklem, kameny.
A tam – malá tmavá postavička.
Mláďátko gorily.
Dívalo se přímo na ni.
Klárka přišla blíž a přiložila dlaň ke sklu.
Gorilí miminko udělalo krok vstříc a dotklo se skla svou maličkou rukou.
„Ahoj,“ zašeptala. „Čekala jsem na tebe.“
Jako by to pochopilo – tiše kývlo.
Shromáždil se dav. Rodiče se otočili – a poprvé po dlouhé době slyšeli, jak se jejich dcera směje.
Čistě, upřímně, opravdově.
A najednou – mládě gorily zvedlo ruku a zamávalo jí.
Skutečný, uvědomělý gesto.
Klárka se zasmála a zamávala mu zpátky.
A za chvíli zpoza stínu vyšla matka gorila – obrovská, klidná. Přišla, objala mládě a jemně ho nasměrovala zpět ke sklu, jako by říkala:
„Podívej, uč se, tak se projevuje láska.“
Anna ztuhla. Michal nedokázal odtrhnout pohled.
„Je lepší matka než my,“ zašeptala Anna.
Michal nic neřekl – jen přikývl.
Klárka se otočila:
„Vidíš, mami? Zamával mi!“
Anna si sedla, objala dceru. Michal se posadil vedle.
Poprvé po dlouhé době byli prostě rodina.
Gorila vzala mládě zpět do stínu, ale ještě předtím zvedlo ruku – na rozloučenou.
Klárka přiložila dlaň ke sklu:
„Ahoj, kamaráde.“
Když šli k východu, Michal tiše řekl:
„Klárko, promiň. Že jsem tě neslyšel.“
Anna sevřela jeho ruku.
„Budeme jiní.“
A hluboko v ohradě matka gorila seděla, držela syna v náručí a jen se dívala za nimi.
A ten pohled řekl víc než tisíc slov.
Někdy, aby člověk pochopil, co znamená být rodičem, stačí jen vidět, jak někdo jiný umí milovat.
