Zpočátku Dáša tomu nevěnovala pozornost.
Sáša měl jen pár týdnů, když si poprvé všimla, že rád zaboří tvář do polštáře. Ležel jako malá kulička, ručičky pod hrudníkem, nožičky přitažené, nos schovaný.
„Podívej,“ zasmála se a natáčela video. „Náš syn si hraje na schovávanou!“
Ale když si pak znovu prohlížela záznam, smích vystřídalo znepokojení. Čtyřicet minut — žádný pohyb. Sáša jen ležel s tváří zabořenou do matrace.
„Sášo! Pojď sem,“ zavolala manžela.
Ten vyšel ospalý s hrnkem kávy.
„On se mu tak prostě líbí, Dášo. Nepřeháněj.“
Ale Dáša měla obavy.
Den ode dne se choval divněji. Když ho položila, stáhl se a schoval si obličej. I ve spánku. I když ho držela v náručí. Když zpívala, nedíval se. Když se smála, nereagoval.
Jednoho dne si uvědomila: nikdy jí nepodíval do očí.
Třetí měsíc skoro nespala. V noci seděla u postýlky a naslouchala jeho dechu, bála se, že jednou neuslyší nic.
„Něco není v pořádku,“ šeptala.
„Jsi unavená,“ vzdychal Sáša.
Ale neviděl, jak její syn sebou cuká při světle, jak pláče, když ho bere cizí člověk.
Jednoho dne se rozhodla vzít ho do parku. Třeba mu svěží vzduch pomůže.
Slunce jemně hladilo trávu, děti se smály, honily bubliny. Posadila Sášu na deku – zvedl hlavu, koukl směrem ke zvukům… a hned zase zabořil tvář do látky.
Kolem proběhl pes, zvonily rolničky, někdo hrál na kytaru. A Sáša byl jako v kokonu.
Dáša pocítila paniku.
Večer brouzdala po internetu, četla příběhy – „senzorické poruchy“, „rané příznaky autismu“. Všechno znělo strašidelně, ale srdce jí říkalo: není to tohle.
Pozdě v noci, když Sáša znovu ležel tváří dolů a nehýbal se, nevydržela.
„Volám doktorovi.“
Hlas jí chvěl:
„Můj syn pořád schovává obličej… nereaguje, nekouká, nesměje se.“
„Přivezte ho ráno,“ odpověděla sestra. „Podíváme se na to.“
Ráno bylo nekonečné.
V autě držela Sášu v náručí a nepřestávala se mu dívat do tváře.
V ordinaci je přijali hned. Mladá lékařka s jemným hlasem pečlivě vyšetřila miminko: zkontrolovala svaly, oční kontakt, reflexy. Pak vzala chrastítko a zatřásla jím napravo. Žádná reakce. Nalevo – ticho.
„Vyvolaly ho někdy hlasité zvuky?“ zeptala se.
Dáša zavrtěla hlavou.
Lékařka ztuhla.
„Musíme prověřit sluch. Možná vrozená nedoslýchavost.“
Ta slova byla jako rána do vzduchu.
„Takže… neslyší?“ vydechla Dáša.
„Zatím nevíme jistě. Ale pokud dítě neslyší, často se uzavírá do sebe. Ne před vámi, ale před tichem.“
Po dvou hodinách bylo jasno.
Výsledky ukázaly oboustrannou senzorineurální nedoslýchavost. Těžkou.
„Přišli jste včas,“ řekla lékařka. „Můžeme mu pomoci. Hlavní je nezanechat ho v tichu.“
Dáša držela Sášu, líbala ho na temeno, slzy jí padaly do vlasů.
„Ukážeme mu tenhle svět. Určitě.“
První týdny s aparáty byly náročné. Bál se zvuků – ledničky, větru, jejího hlasu. Každý den začínal nanovo.
Ale nevzdávala se. Seděla před ním a opakovala:
„Ahoj, Sášo. To je máma. Mám tě ráda.“
A jednoho dne, po měsíci, otočil hlavu. Jeho oči ji našly.
A poprvé se usmál.
Dáša si zakryla ústa dlaněmi.
„Slyšel mě…“ zašeptala.
Od té doby Sáša už neukrývá tvář.
Už se nebojí světa.
Protože teď mu svět mluví — hlasem lásky.
