Den byl naprosto obyčejný. Hlasy na terminálu splývaly v nepřetržitý šum – hovory, kolečka kufrů, oznamování přes reproduktory. Vzduch voněl kávou a benzínem.
Strážník Aleš stál u rámu detektoru kovů spolu se svým parťákem – německým ovčákem jménem Bim. Za šest let služby zkontrolovali tisíce cestujících. Bim nikdy neselhal.
Fronta postupovala klidně. Mladý chlapec s notebookem, starší pár, dvě turistky v pestrobarevných kostýmech. Všechno šlo podle zaběhnutého scénáře.
A pak najednou – holčička. Asi pět let, s velkýma očima a obřím plyšovým medvědem v náručí. Vedle ní rodiče. Mladá, unavená maminka a otec, který koukal na odletové tabule.
Bim najednou ztuhl. Uši se mu vztyčily, svaly ztuhly, ocas sklouzl dolů. Než Aleš stihl zareagovat, pes se prudce rozběhl vpřed a zakňučel. Ostře, hlasitě, naléhavě – přímo na dítě.
„Odstupte od psa!“ vykřikla matka a chránila dceru. „Děsíte jí!“
Aleš zatáhl za vodítko, dal povel, ale Bim jako by neslyšel. Kroužil kolem holčičky, vrčel a tlačil čumákem na plyšového medvěda.
„Omlouvám se, madam,“ řekl Aleš klidně a snažil se zachovat klid. „Musíme hračku prohlédnout.“
Rodiče protestovali, ale pravidla jsou pravidla. Kontrola byla čistá – žádné stopy, doklady v pořádku. Jen Bim neustával v neklidu. Vrčel dál, jako by vycítil něco, co ostatní neviděli.
Aleš si sedl k zemi, pohladil psa po krku.
„Co cítíš, kámo?“ zašeptal.
Bim krátce zavrčel a znovu zabořil čumák do medvěda.
„Madam, prosím, půjčte hračku na chvíli. Jen na kontrolu,“ řekl Aleš, ale všiml si, že žena třese rukama.
Muž náhle vystoupil vpřed:
„Všechno jste už zkontrolovali! Máme zpoždění na let!“
Aleš zatnul rty. Vnitřní pocit ho nepustil. Podíval se na holčičku – ta držela medvěda tak pevně, jako by se bála, že jí ho vezmou.
„Promiňte,“ tiše řekl, „ale dnes nikam neodletíte.“
Muž se rozčílil, začal křičet, ale Aleš už opatrně vzal hračku a zamířil do služební zóny. Bim kráčel vedle něj, oči upřené na medvěda.
O pár minut později se Aleš vrátil bledý, držíc rentgenový snímek. Uvnitř hračky – desítky drobných kapslí.
„Je to syntetika,“ řekl tiše. „Velmi vzácná droga. Maskovaná dokonale. Žádný skener by to nezjistil. Jen Bim.“
Matka se sesunula na židli.
„To nejsme my…“ zašeptala. „Koupili jsme ho včera na ulici. Nějaká žena ho nabídla… Holčička si ho vybrala sama…“
Později se potvrdilo, že „prodavačka“ byla kurýrkou velké drogové sítě. Plyšové hračky s tajnými kapsami prodávala rodinám s dětmi – věděla, že při kontrole je často nepřezkoumají.
Rodina byla nevinná. A Bim – hrdinou.
O týden později na letišti instalovali panel: „Bim – pes, který ucítil pravdu.“
Někdy Aleš zastaví vedle něj a pohladí ho po kohoutku.
„Dobrá práce, parťáku,“ řekne tiše.
Bim jen mrkne a lehne si. Pro něj to není hrdinský čin. Jen další zachráněný den.
