V jedné severní vesničce na hranici hustých Šumavských lesů žil starý lesník. Sdílel dům se svou dcerou, zetěm a jejich malým synem — tichým, světlookým chlapečkem, pro kterého byl dědeček ochoten udělat cokoli.
Jednoho letního dne vyrazil lesník do lesa sbírat borůvky — chtěl vnukovi udělat radost čerstvými plody. Znal tyto končiny jako své boty, a tak se vydal hluboko do lesa, tam, kde jsou plody větší a vzduch čerstvější.
Když se sklonil a položil košík vedle sebe, začal pomalu a pečlivě sbírat. Tak se ponořil do práce, že si ani nevšiml, že stojí na okraji hluboké propasti. A tu náhle tichý les proťalo hrozivé zavrčení.
Před ním stál medvěd. Obrovský, ostražitý, s těžkým oddechováním se přibližoval, jako by chtěl potrestat nezvaného návštěvníka.
Lesník však nezpanikařil — nikdy nechodil do lesa bez své lovecké pušky. Zvedl ji a vystřelil. Ozvěna zněla mezi stromy, medvěd ustoupil… ale neutekl.
Tehdy si lesník všiml příčiny — několik kroků od něj ležel medvídě. Malé, ublížené, skučelo, když si drželo tlapku v železném pastičce. Matka medvědice stála vedle, bezmocná, nevěděla, jak pomoct.
Lesník se pomalu přiblížil. Vytáhl z brašny kapesní nůž, opatrně otevřel past a osvobodil zvíře. Medvídě vběhlo k matce, a dědeček, než se medvědice vzpamatovala, se rychle vydal zpátky.
Krčil se pod větvemi a slyšel praskání větví za sebou. Měl pocit, že ho někdo sleduje. Když se konečně dostal k lesní mýtině, odvážil se otočit — a spatřil ji. Medvědice stála u stromů a dlouze se na něj dívala. Nezuřivě, nevyhrožujícím způsobem. V jejím pohledu bylo cosi lidského — jakoby poděkování. Tehdy to však lesník nepochopil, myslel si jen, že měl štěstí, že unikl útoku.
Uplynul rok.
Večer seděl starý muž u okna a čekal na dceru a zetě — jeli do města koupit dětskou postýlku. V rodině se čekalo miminko a lesník stále kontroloval cestu. Slunce už pomalu zapadalo, ale oni stále nepřicházeli.
Najednou do domu vběhl soused, bledý a zadýchaný.
„Máme problém!“ vykřikl. „Vesnicí se prochází medvěd! S krvavou tlamou a něco táhne v zubech!“
Lesník si rychle oblékl bundu a vyběhl ven. Lidé se shromáždili, křičeli a stříleli do vzduchu. Medvědice stála na okraji lesa nedaleko vesnice. Když spatřila starce, sklonila hlavu, přistoupila blíž a položila na zem něco zabaleného v červené látce. Pak se pomalu vzdálila.
Lesník zůstal stát jako přikovaný. Poznal ji. Tu samou medvědici.
Kroky udělal vpřed. Na trávě leželo zabalené dětské miminko — živé. Jeho vnuk.
Srdce mu zaplesalo. Pochopil, že medvědice chce, aby ji následoval. Šel za ní. Medvědice kráčela pomalu, často se ohlížela, až ho dovedla k starému, rozpadlému mostu přes propast. Pod mostem leželi dva lidé.
Zetě našli mrtvého. Dcera sotva dýchala.
Díky pomoci sousedů ji vytáhli. Lékaři později řekli, že je zázrak, že přežila. Když se žena probudila, vyprávěla, že přemluvila manžela, aby šli pěšky po známé cestě. Desky mostu však nevydržely a spadli do propasti. Zděšená začala rodit. Pamatuje si jen, jak k ní přistoupil medvěd — a pak už jen tmu.
Tehdy všechno pochopil. Medvědice splatila dluh. Zachránila jeho vnuka — stejně jako kdysi on zachránil její mládě. Vzpomněl si na její pohled v lese. Ne hněv — ale vděčnost. A teď ji konečně rozpoznal.
