Ráno bylo tiché. Starobylá ulice v tichu pod líným sluncem lehce dřímala, když náhle zazněl tlumený, zuřivý zvuk – jako kdyby někdo s neuvěřitelnou silou drtil kov. Lidé vylézali z oken, kolemjdoucí se otočili – a ztuhli.
Na střeše bílého dodávkového auta stál starší muž. V obou rukou držel těžké kladivo a s každým úderem proměňoval vůz v hromadu pokrouceného plechu. Kov zavrčel, střecha praskala, sklo se rozsypalo a z muže s každým úderem vytryskl potlačený výkřik – směs bolesti, zoufalství a šílenství.
„Pane bože… co to dělá?“ zašeptala žena z vedlejšího domu.
O pár minut později se rozezněly sirény. Policie dorazila bleskově. Dva strážníci opatrně přistoupili, vyšplhali na schůdek a vyrvali kladivo z jeho rukou. Muž se nebránil. Jen tiše řekl:
„Stačilo. Už dost.“
Sedl si na okraj chodníku, sklonil hlavu a rozplakal se. Slzy mu tekly po ušpiněné tváři, ruce se mu třásly. Když se policisté zeptali, proč to udělal, jeho odpověď zazněla tiše, skoro šeptem:
„Bylo to auto mého syna.“
Okamžitě zavládlo ticho.
Syn zemřel při nehodě před týdnem. Dodávka stojící před nimi byla ta, ve které jeho život skončil. Muž na ni nedokázal pohlédnout. Pokaždé, když kolem ní procházel, viděl skrvny krve na kovu a slyšel v uších poslední zvuk brzd.
A dnes ráno to prostě nevydržel. Vzal kladivo a začal bít. Bít, dokud necítil bolest.
Policisté stáli potichu. Jeden odvrátil pohled, druhý si utřel oči. Nikdo v něm neviděl zločince – jen otce zničeného ztrátou.
Když ho odváželi, ještě se otočil k pokřivenému vozu a zašeptal:
„Promiň, synku… nechtěl jsem, abys trpěl.“
A ulice znovu utichla – v tichu, kde bolest zní hlasitěji než jakýkoli výkřik.
