Brzké ráno. Ve vzduchu visela vůně vlhka a ticha.
Oficier Marek s kolegou a služebním psem Ralfem dostali soudní příkaz k prohlídce starého domu na okraji města. Dům patřil starší ženě, která nedávno zemřela za zvláštních okolností.
Sousedé si stěžovali, že v noci v oknech bliká světlo a zdá se, jako by se uvnitř někdo pohyboval. Policie se rozhodla prověřit, jestli se tam neskrývají nějací zločinci.
Dům je přivítal podivným klidem. Žádný prach, žádné známky násilného vniknutí. Všechno bylo uklizené, jako kdyby majitelka jen vyběhla pro chleba a brzy se vrátí.
Ralf šel vpředu, očichával podlahu a stěny. Jeho uši se napjaly, ocas ztuhnul. Přistoupil k obývacímu pokoji a najednou zasyčel. Tiché, nízké varování — takhle štěkal jen tehdy, když cítil něco cizího.
Na zdi visel velký, temný obraz — starý rodinný portrét. Žena s dětmi. Všichni měli stejné prázdné, bezduché oči.
Ralf začal hlasitě štěkat. Pronikavě, nepřetržitě, oči upřené na obraz.
„Klid, kluk… co to je?“ zašeptal Marek.
Osvítil obraz baterkou — plátno se lehce zachvělo průvanem. Marek obraz sundal ze zdi. A všechno bylo jasné.
Za ním se skrýval trezor. Starý, těžký, zabudovaný přímo do betonu. Ani smítko prachu. Jako by ho někdo otevřel nedávno.
Po hodině, když přijel specialista, se dveře trezoru podařilo otevřít. A to, co uvnitř našli, všechny ztichlo.
Fotografie. Stovky. Muži, ženy, děti. Některé s razítkem „nezvěstný“.
Svazky peněz z různých zemí, zlaté šperky, dokumenty — pasy, rodné listy, zdravotní karty. Na stejných tvářích však různá jména.
Majitelka domu nebyla jen tichá důchodkyně, jak sousedé mysleli. Desítky let pomáhala lidem zmizet. Vytvářela nové identity, falšovala dokumenty, prodávala cizí osudy.
A v posledních letech možná ukrývala ještě děsivější tajemství.
Ralf, očichavši trezor, tiše zalehl ke zdi a zavřel oči. Věděl — případ je vyřešen.
A v rohu obrazu, kde se plátno poškodilo při sundávání, si někdo později všiml nápisu, sotva viditelného pod vrstvou barvy:
„Stále tu jsme.“