Každé ráno, přesně v půl sedmé, vycházela na dvorek se žlutou hadicí. Žádné výjimky, žádné volno — vždycky přesně podle hodin, jako podle jízdního řádu.
Podle ní bych si mohla seřídit hodinky: pustila vodu, pomalu namířila proud na malý kousek půdy u plotu a stála tam dobrých dvacet minut.
Kurz time‑managementu by jí mohl závidět.
Ten kousek vypadal zvláštně. Ani stéblo trávy, ani klíček. Jen tmavá, nasáklá zem, jako by byla spálená. Zbytek zahrady — rajčata, okurky, jahody — zůstával suchý.
Nejdřív jsem si myslela, že tam má nějaké vzácné květiny nebo zvláštní odrůdu rostlin. Ale po pár dnech mi došlo, že tam neroste vůbec nic.
Zvědavost vyhrála.
„Co to pořád zaléváš?“ zeptala jsem se jednou.
Sousedka sebou trhla, jako bych ji načapala při něčem zakázaném. Oči jí uhnuly stranou a tiše zamumlala, aniž by se na mě podívala:
„Tady je brambor… speciální odrůda.“
Brambor? Každý den, a ještě tolik vody? Znělo to absurdně. Ale nehádala jsem se. Jen jsem si všimla, jak se jí třesou ruce.
Od té doby se mi začala vyhýbat. A já ji začala pozorovat.
Každé ráno se všechno opakovalo, jako rituál. Jen jednou jsem postřehla, že si něco šeptá pro sebe, když stála nad tou půdou. Tehdy mi běhal mráz po zádech.
Po týdnu jsem to nevydržela. Zavolala jsem policii. Řekla jsem všechno tak, jak to bylo. Moc vážně to nebrali, ale přijeli.
Když do dvora vstoupili dva policisté, sousedka zbledla. Snažila se usmívat, cosi mumlala o zvyku — že prý se jen stará o záhonky. Ale hlas se jí třásl.
Jeden z nich se sklonil, zabořil lopatu do země a začal kopat. Hlína byla měkká, příliš mokrá. Ještě jedno hrábnutí — a lopata narazila na něco tvrdého.
Když odhrnuli zem, všichni ucouvli.
Z hlíny vyčnívala lidská ruka.
Ticho. Jen kapky vody dál stékaly z konce hadice, kterou pořád svírala v rukou.
Později se ukázalo, že její manžel zmizel před pár měsíci. Všichni si mysleli, že odjel. Ale on celou tu dobu ležel tady — pod tím kouskem půdy, který zalévala každé ráno, jako by se snažila „spláchnout“ vlastní vinu.
Zasadila tam semínka, ale od přebytku vody všechno shnilo. A právě to ji nakonec prozradilo.
Někdy si říkám: kdyby tehdy zalévala celou zahradu, asi bych si ničeho nevšimla.
A teď, pokaždé když pustím vodu na své záhonky, mám pocit, že slyším, jak někde blízko kape na tu samou zem…
