Hluk byl tak silný, že se třásla okna.
Lidé vybíhali z vchodů paneláků a s napětím hleděli směrem k silnici, odkud stoupal šedý dým a vznášel se oblak prachu.
Po několika minutách bylo jasno: část silnice se ztratila.
Asfalt, po kterém každé ráno projížděly autobusy, auta a spěchali chodci, se propadl a zanechal po sobě obrovskou díru.
Na místo okamžitě dorazili hasiči, policie i těžká technika.
Jeřáby se seřadily podél okraje kráteru, záchranáři rozmisťovali zábrany, novináři mačkali spouště fotoaparátů.
Dav zíral v tichém šoku — dole zela černá propast hluboká jako několikapatrový dům, páchla zeminou a… něčím zvláštním.
Když se první inženýři spustili dolů na jistících lanech, vzduch byl napjatý, jakoby se i on bál dýchat.
Svítilny ozařovaly kusy rozlámaného betonu, trčící kabely a zkroucené potrubí.
A pak jeden z mužů náhle vykřikl:
— „Hej, posviťte sem!“
Paprsek světla dopadl na cosi kovového, masivního.
Obrovská zrezivělá nádrž, zarostlá do hlíny, jako by byla součástí nějaké staré podzemní stavby.
Nejdřív se myslelo, že je to vodojem nebo relikt staré kanalizace z dob socialismu. Ale jakmile se inženýři přiblížili, vzduch se náhle změnil – štípal v nose, jako by někdo rozprášil kyselinu.
— „Zpátky! Okamžitě!“ — zakřičel jeden z techniků, zakrývaje si tvář rukávem.
Zpod vrstvy špíny se vynočil vybledlý znak: tři černé paprsky na žlutém pozadí. Radioaktivní nebezpečí.
Pod ním anglický nápis:
„Danger. Do not open.“
„Nebezpečí. Neotvírat.“
Nikdo se ani nepohnul. Jen kapky stékaly z vystouplé výztuže a dopadaly do ticha.
Přivolali ekologickou inspekci, armádu i další složky.
Za pár hodin bylo jasno: pod silnicí celé dekády ležela opuštěná nádrž s chemickým odpadem. Zakopaná ještě v 70. letech – bez dokumentace, bez varování. Prostě zahrabaná pod zem a zapomenutá.
Teď, po letech, kov podlehl rzi, stěny prožrala koroze.
Podzemní voda dokončila dílo zkázy – půda se sesunula.
Jakmile se zjistilo, že nádrž je poškozená, celý městský obvod byl uzavřen.
Lidé dostali příkaz nevycházet z bytů, byla odpojena voda.
Nad městem se usadila těžká tíseň – vzduch byl nasáklý chemií, která dráždila v krku.
Jeden starý pán, který bydlel hned naproti, tiše řekl:
— „Já tu dělal před čtyřiceti lety. Říkalo se, že něco zakopali pod silnici… ale nikdo tomu nevěřil.“
Teď už věřili všichni.
A odborníci, kteří stáli u okraje kráteru, mlčky hleděli dolů.
Protože věděli, že kdyby k propadu došlo ve špičce, kdy je silnice plná aut, město by dnes nemluvilo o katastrofě — město by v ní žilo.