Ráno jsem si toho všiml, když slunce teprve začalo zalévat dvůr zlatavým světlem.
Můj praseček, Čestmír, zase kopal. Na stejném místě, neúnavně, s jakýmsi tvrdohlavým zápalem.
Nejdřív jsem se jen usmál. „Našel jsi poklad, co?“ řekl jsem nahlas a mrkl na jeho růžová záda, která se leskla od prachu. Ale den co den se vracel na to samé místo a úsměv pomalu vystřídala obava.
Zkoušel jsem jámu zasypat — dvakrát, třikrát. Ráno ale Čestmír zase ryl, chrochtal a pištěl, jako by ho něco volalo zpod vrstvy hlíny.
Ke třetímu dni večer jsem už nevydržel. Vzal jsem lopatu.
Stál vedle mě, jako by čekal na ten okamžik, škubnul chobolem, když jsem udělal první ránu.
Země byla těžká, šedá a vlhká. Kopal jsem asi deset minut, než lopata narazila na něco tvrdého.
Zazněl tlumený zvuk. Předklonil jsem se a rukama odhrnul hlínu.
Pod prsty jsem ucítil látku — hustou, hrubou, vybledlou časem. Modrou.
V hrudi mě něco ztuhlo. Nebyl to odpad ani pytel. Bylo to oblečení.
Pokračoval jsem opatrně odhrnovat zem. Pod látkou se ukázal rukáv, pak kostnaté zápěstí.
Svět kolem se zúžil do bodu. V uších mi hučela ticho, jen těžké dýchání Čestmíra někde blízko.
Ustoupil jsem, srdce mi bušilo, jako by chtělo vyletět z hrudi.
Prsty mi neposlouchaly, když jsem vytáčel číslo na policii.
„Já… já jsem našel…“ slova se mi trhala, „…tělo. Na mém pozemku.“
Pak všechno jako zpomalilo. Sirény, kroky, rozkazy. Lidé v uniformách obklopili jámu a ohlíželi se na sebe.
Někdo tiše řekl: „Žena. Stará záležitost.“
Později jsem zaslechl rozhovory.
Před mnoha lety tento dům patřil rodině Novákových. Sousedi si pamatovali — manželka zmizela náhle, muž tvrdil, že odešla, a brzy potom farmu prodal. Případ tehdy uzavřeli.
Teď všechno do sebe zapadlo.
Stál jsem u výběhu a díval se na Čestmíra. Chrochtal jako vždy, ale v jeho očích bylo něco neústupného, živého.
Pravdu ucítil dřív než všichni ostatní.
A já pochopil, že i obyčejné zvíře dokáže slyšet to, co člověk nechce vidět — šeptání minulosti, volání ze země.
Teď, když procházím kolem toho rohu dvora, pořád slyším v hlavě zvuk lopaty, která narazila na něco tvrdého, a tiché chrochtání Čestmíra — jako připomínku, že tajemství nezůstávají navždy zakopána v zemi.
