Promiňte za moji krávu! Zase se cpala bez míry!
Hlas Arsenije, obvykle klidný a sebejistý, tentokrát zazněl jako facka – krátce, ostře, nečekaně. U slavnostního stolu zavládlo naprosté, zvonivé ticho.
Anna zůstala nehnutě sedět s vidličkou v ruce. Plátek šunky ztuhl v půli cesty k talíři. Křehká, skoro průhledná, cítila, jak desítky pohledů pálí skrz ni. Tváře jí vzplály, dech se zadrhl a srdce bušilo někde v krku, jako by odmítalo zůstat uvnitř.
Maxim, Arsenijův nejlepší přítel, se zakuckal šampaňským. Veronika, jeho žena, upřeně sledovala stůl – pohled jí kmital mezi skleničkou a talířem. Nikdo se neodvážil promluvit. Vzduch zhoustl trapností.
— Arseniji, co to děláš? – nakonec promluvil Maxim.
— Co jako? Už se nesmí říkat pravda? – Arsenij se líně opřel o opěradlo a pousmál se.
— Moje hlupačka se zase přežrala. No není to ostuda, ukazovat se s ní mezi lidmi?
Anna zrudla až ke kořínkům vlasů. Nebyla to hanba – bylo to ponížení. Pálivé, bodavé, jak rána bičem. Slzy se draly ven, ale spolkla je – jako tolikrát předtím. Slzy tyrany jen těší – to už dávno věděla.
— Ale no tak, Arseniji, ozval se Sergej. Anečka je krásná ženská.
— Krásná? uchechtl se. Ráno se na ni podívej – bez všech těch věcí na obličeji! Vzbudím se a vyděsím se: kdo to vedle mě leží?
Někdo se nervózně pousmál. Jiný sklopil oči.
Anna vstala. Pomalu, aniž by na někoho pohlédla.
— Jen… na toaletu, zašeptala a odešla.
— Naštvala se, protáhl Arsenij a s předstíranou lhostejností si dolil víno.
— Klasika. Za chvíli se vrátí.
Maxim mlčel. Před ním seděl muž, kterého znal patnáct let – a kterého teď nepoznával.
Kdysi byl Arsenij středem každé společnosti – štědrý, vtipný, charismatický. Když se oženil s Annou, všichni mu záviděli. Krásná, milá, upřímná. Ale časem jeho vtípky přestaly být vtipné. Nejprve „moje hlupačka“, pak „blbka“, nakonec „tlustá kráva“. A všechno – veřejně.
Veronika lehce strčila do manžela loktem.
— Maxime, udělej něco.
Vstal.
Anna stála u umyvadla, skrčená jako poraněný pták. Černé šmouhy od řasenky, třesoucí se ruce.
— Je to dobrý, řekla. Jen se opláchnu a vrátím se.
— Anno, pronesl tiše, proč to snášíš?
— A kam mám jít? V jejím hlase byla únava, starší než ona sama.
— Nemám nic. Všechno je jeho – byt, věci, dokonce i oblečení. Učitelský plat mi sotva stačí na jídlo. Rodiče jsou na venkově… nepochopí. Jsem pro ně hrdost. Jak jim mám říct, že žiju v pekle?
Odvrátila pohled.
— Zpočátku byl jiný. Květiny, komplimenty, dárky. A pak… jako by někdo zhasl. Nejdřív mu nechutnal můj boršč. Pak řekl, že vypadám jako selka. Pak, že jsem hloupá. A teď… se prostě baví, když mě to bolí.
Z obýváku se ozval smích.
— V posteli je jak poleno! zvolal Arsenij.
Anna sebou trhla – jako kdyby dostala facku.
— Dost. Maximův hlas ztvrdl. Půjdeme.
— On mě nepustí…
— To nerozhodne on.
Vrátili se zpátky. Arsenij byl opilý, oči mu planuly.
— My odcházíme, řekl klidně Maxim.
— Co to meleš? zamračil se Arsenij.
— Anno, sedni si!
Anna udělala krok, ale Maxim ji chytil za loket.
— Jdeme.
— Ses zbláznil?! To je moje žena!
— Žena není věc, Arseniji.
— Anno, řekl jsem – vrať se!
Lustr v místnosti se lehce chvěl. Všichni ztichli. Anna zvedla hlavu. V očích už neměla strach. Jen únavu. A odhodlání.
— Odcházím.
— Cože? Kam bys šla? Nemáš nic!
— Mám sebe. A to mi stačí.
Chtěl k ní přistoupit, ale ustoupila.
— Víš, Arseniji, u nás na vesnici… i krávy mají k lidem větší úctu než ty.
Oblékla si kabát. Každý knoflík byl krok ke svobodě.
— Nedělej hlouposti! Změním se! – skoro vykřikl.
— Ne. Ty se nezměníš. Tohle není omyl. Tohle jsi ty.
Dveře se zavřely.
Nevrátila se. Ani druhý den. Ani za měsíc.
Psával jí, volal, prosil.
Ona – mlčela.
A šla dál.
Pronajala si pokoj na okraji města, učila děti, učila se znovu dýchat.
Učila se nelekat se, když někdo zvýšil hlas. Učila se dívat do zrcadla a nevidět v něm jeho slova.
— Zase žiju, řekla po roce Maximovi. Prostě žiju.
A Arsenij zůstal. Sám.
S prázdnými skleničkami, s vyleštěnými „vtipy“, které už nikomu vtipné nepřipadaly.
Nikdy doopravdy nepochopil, co ztratil.
Protože jeho „kráva“ byla silnější, než si kdy myslel.
Jeho „hlupačka“ – chytřejší, než kdy byl on sám.
A zatímco hledal další oběť, ona se prostě naučila být šťastná.
