Zoologická zahrada voněla mokrým listím a starými zdmi. Ondřej Petrov kráčel rychle, držel za ruku svého čtyřletého syna. Chlapec měl na sobě červený svetr, který byl trochu velký, a oči sklopené k zemi. Šest měsíců od nehody. Šest měsíců ticha.
Ondřej ukazoval zvířata, povídal, žertoval, ale slova padala do prázdna. Honza mlčel.
Ve výloze uviděl Ondřej nejen sebe — byla tam pořád ona. Jeho žena. Věděla by, jak vytáhnout syna z té temnoty.
„Pojďme,“ tiše řekl. „Podíváme se na opice.“
U skleněného výběhu Honza zastavil. Za tlustým sklem, ve světlém pruhu, seděla samice orangutana — velká, s hustou rezavou srstí a tmavýma, téměř lidskýma očima.
Honza pustil otcova ruku a přiblížil se.
„Honzo, nechoď pryč,“ řekl Ondřej.
Ale chlapec neslyšel.
Orangutan zvedla hlavu. Jejich pohledy se setkaly — a čas se zdál zastavit. Honza přiložil dlaň ke sklu. Zvíře mrklo a pomalu zvedlo ruku, položilo ji přesně naproti.
„Pane Bože…“ vydechl Ondřej.
Za nimi se ozval tichý hlas ošetřovatelky:
„Je všechno v pořádku?“
„Od pohřbu nepromluvil,“ odpověděl Ondřej.
„Možná tedy rozumí víc, než se zdá,“ řekla žena.
Honza prstem obtáčel kroužek na zamlženém skle. Mája, tak se samice jmenovala, udělala totéž na své straně. Ondřej cítil, jak mu pod kůží zahřálo srdce.
„Učíte je tomu?“
„Ne,“ odpověděla ošetřovatelka. „Poprvé to dělá.“
Minuty plynuly. Lidé se rozptýlili. A najednou chlapec tiše začal zpívat. Hlas se třásl jako starý zvoneček — první zvuk za půl roku. Mája se přiblížila, přitiskla čelo ke skle. Honza zopakoval její gesto. Dvě tváře — lidská a zvířecí — se odrážely v průhledné stěně, jako dvě samoty, co se našly.
„Nechme to tak,“ zašeptala ošetřovatelka. „Někdy se smutek pozná sám.“
Mája zvedla ze země suchý list a přitiskla ho ke skle. Honza se slabě usmál. Ondřej neudržel slzy.
„Táto,“ náhle promluvil syn.
Hlas tenký, ale živý.
„Co je, synku?“
„Je jí smutno.“
Ondřej poklekl.
„Jako mamince, že?“
Honza přikývl.
Mája pořád seděla naproti a nevzhlédla. Honza vytáhl z kapsy malý autíčko a přiložil ho ke skle, jako by se s ní chtěl podělit. Mája lehce otevřela pusu — jako by se usmála.
„Děkuju,“ zašeptal Ondřej, nevěděl komu.
Když oznámili zavírání, Honza nechtěl odejít.
„Bude tady i zítra,“ řekla ošetřovatelka. „Přijďte.“
„Přijdeme,“ odpověděl Ondřej.
Druhý den dýchala zoologická zahrada mlhou. Mája seděla u skla od rána — čekala. Honza k ní přiběhl a přiložil dlaň. Ona učinila totéž.
„Ahoj,“ řekl chlapec. „Přinesl jsem ti květinu.“
Položil žlutý kopretinový květ na parapet. Mája zmizela v hloubce, po chvíli se vrátila s bílým květem.
„To je mamčin květ,“ zašeptal Honza. „Bílý. Měla je ráda.“
Ošetřovatelka překvapeně pokývala hlavou.
„Ty rostou jen u jejího doupěte. Nikdy je nebrala.“
Honza přitiskl čelo ke skle.
„Děkuju.“
„Myslíš, že rozumí?“ zeptal se Ondřej.
„Zvířata si pamatují ztrátu. Jen bez slov,“ odpověděla žena. „Mája přišla o mládě ve stejném týdnu, kdy vy — o ženu. Možná se v tom tichu našly.“
„Udělám ji šťastnou,“ tiše řekl Honza.
Od té doby chodili každou neděli. Mája čekala u skla. Honza jí vyprávěl o všem — o dešti, o školce, o kamarádech. Poslouchala a táhla prstem kruhy po skle. Chlapec zase smál. Psycholog mluvil o zázraku. Ondřej věděl: zázrak se jmenuje Mája.
Po několika měsících přišla zpráva — Máju přemisťují do rezervace v Borneu.
„Tam jí bude dobře,“ řekla ošetřovatelka. „Les, svoboda, nebe.“
„Zapomene na mě,“ zašeptal Honza.
„Ne,“ usmála se. „Orangutani nezapomínají.“
Na rozloučenou přinesla Mája kamínek a přetáhla ho ke skle. Honza pochopil: památka. Vytáhl modré autíčko a položil ho vedle.
„To je pro tebe,“ řekl.
Ondřej přiložil ruku ke skle.
„Děkuju,“ vydechl. „Za to, že jsi mi vrátila syna.“
Mája rozprostřela dlaň přes jejich ruce.
„Sbohem, maminko Májo,“ zašeptal Honza.
Zvíře se dotklo skla rty — tam, kde ležela jeho dlaň.
Déšť sílil.
„Je svobodná,“ řekl Ondřej.
„Je šťastná,“ odpověděl Honza.
Doma Ondřej položil bílý květ a kamínek vedle fotografie své ženy. Za pár měsíců přišel dopis: Mája je zdravá, žije v lese, miluje děti a často sedí u plotu s modrým kamínkem v tlapce — jako by na někoho čekala.
„Pamatuje si na mě,“ řekl Honza.
„Vždycky si tě bude pamatovat,“ odpověděl Ondřej.
V noci chlapec požádal o pohádku o džungli a rodině, která nikdy nezapomíná jeden na druhého. Ondřej ji vyprávěl.
A vždy ji končil stejně:
„Když slunce vycházelo nad stromy, orangutan se usmívala na nebe — protože věděla, že někde daleko se malý chlapec, kterého vyléčila, usmívá zpátky.“
