Brzké ráno. Mlha se ještě snášela nad vodou, vlny líně olizovaly břeh a jen občasné křiky racků rušily ticho. Rybář, muž kolem padesátky, kráčel k loďce a rutinně kontroloval své náčiní.
A najednou se zastavil.
Na hranici písku a kamenů, kde se vlny jen lehce dotýkaly břehu, leželo něco zvláštního.
Nejdřív si myslel, že je to vyplavená bedna nebo starý kontejner — moře často přináší nejrůznější odpadky. Ale čím víc se přibližoval, tím víc mu srdce bušilo neklidem.
Před ním ležel rakev.
Kovová, zrezlá, celá pokrytá řasami, jako by ji roky házelo po vlnách.
„Co to…“ vydechl rybář a automaticky se pomodlil.
Kolem nikdo. Jen příboj a ranní vítr.
Stál tam dlouho, váhal, jestli se má přiblížit. Měl by zavolat policii, ale zvědavost byla silnější než strach.
Opatrně se naklonil. Zámek, zrezivělý od soli a času, visel na posledním pantu. Stačil jeden pohyb a odpadl.
Víko s tlumeným zvukem povolilo.
A to, co rybář uviděl, mu zamrazilo v zádech.
Uvnitř ležely lidské pozůstatky. Bílé kosti smíchané s útržky látky — možná to byl kdysi námořnický mundúr. Na hrudi se leskl matný kovový štítek, zašlý časem.
Rybář ustoupil, zhluboka dýchal.
Rozhlédl se — břeh byl pořád prázdný. Jen moře šumělo, jako by lhostejně sledovalo, co se děje.
Později, když přijeli vyšetřovatelé a experti, zjistili, že rakev je stará skoro sto let.
Patřila nejspíš jednomu z členů posádky staré lodi, která se potopila na začátku minulého století.
Během bouře byla rakev vyplavena z podpalubí a moře ji po celou dobu nosilo, než ji nakonec vyplavilo na břeh.
Příběh se rychle roznesl po okolí. Lidé chodili na místo nálezu, říkali, že moře skrývá svá tajemství po staletí — a odhaluje je jen těm, kdo umí naslouchat.
A rybář dlouho potom nevydal se na moře sám. Říkal, že v tu noc, kdy našel rakev, vlny zněly jinak — jako by mu šeptaly:
„Děkuji, že jsi mě našel.“