Konec října.
Studený vítr tluče do oken, po chodbách to páchne savem, jódem a… nadějí.
Nemocnice nespí — někde cinkají infuze, někdo se tiše modlí, někdo jen čeká.
V nejvzdálenějším pokoji, kde ze stropu stéká voda do rezavého hrnce, leží sedmiletá holčička.
Maruška.
Hubená, s průsvitnou kůží a slepenými řasami. Třese se jako podzimní lístek ve větru.
Na sobě má obrovský nemocniční župan, převázaný uzlem, a obvaz na tenkém zápěstí.
— Ta…to… — zašeptá s vypětím sil.
Ale táta nikde.
Odešel před týdnem „do Prahy kvůli práci“. Slíbil, že se brzy vrátí.
Maruška čekala. Počítala dny, hodiny, minuty.
Vedle ní je jen žena. Studená. Bez vůně a bez tepla.
Bílé vlasy, rovná záda, oči jako z ledu.
Nová manželka jejího otce. Po telefonu jí říkala „sluníčko“.
Ale naživo… jí vadil každý Maruščin nádech.
— Zase si stěžuješ? utrousí znuděně, aniž by zvedla oči od mobilu.
— Pořád tě něco bolí, pořád si něco vymýšlíš. Drama queen.
Maruška se zachvěje.
Bolest v břiše bodá, jako by jí uvnitř někdo svíral pěst.
Snaží se dýchat — ale vzduch nepomáhá.
— Napij se, řekne žena a podá jí sklenici se šťávou.
— Třeba to přejde.
Maruška se natáhne, ale sklenici převrhne. Lepkavá tekutina stéká po prostěradle.
— Ukliď to, řekne ledově. Nejsi žádná princezna.
Pak kroky.
Rychlé. Rozhodné.
Vchází sestřička, kolem čtyřicítky, unavený výraz, ale laskavé oči.
Na visačce: Klára Novotná.
— Co se tu děje? posadí se vedle holčičky a položí jí ruku na čelo.
Horké. Příliš.
Prohmatá břicho – tvrdé jako kámen.
— Jak dlouho tě to bolí?
— Od noci… vydechne Maruška sotva slyšitelně.
— Od rána, skočí do řeči žena. To jsou jen nervy.
Klára se na ni podívá. Dlouze, klidně – tím pohledem, který už leccos viděl a nesnese lež.
— Vy jste?
— Manželka jejího otce.
— Jasně, odpoví tiše Klára a už vytáčí číslo.
— Podezření na zánět slepého střeva. Potřebujeme lékaře. Hned.
Ale v tu chvíli Maruška otevře oči.
Rty se jí třesou, šeptá, jako by svěřovala nejděsivější tajemství:
— Do šťávy… něco dala… bílé… hořké…
Klára ztuhne.
Vzduch jako by se zastavil.
— Co jsi to řekla, miláčku?
— Ve šťávě… bylo to hořké…
Žena ucouvne.
— Blouzní! Má horečku! zakřičí, ale v hlase je slyšet panika.
Klára stiskne alarm.
— Okamžitě doktora! Podezření na otravu!
— Musím zavolat manželovi! vykřikne žena a chce odejít.
— Zůstanete tady.
— Vy na to nemáte právo!
Dveře však už bouchly.
Klára zůstává s Maruškou sama.
— Drž se, zlatíčko. Nespi. Slyšíš mě?
— Tati… pomoz mi…
— Už to bude dobré. Hned… hned…
Do pokoje vtrhnou lékaři, nosítka, sanitáři.
— Dívka, 7 let, podezření na otravu, možné prasknutí slepého střeva, zavést sondu!
Klára ustupuje do kouta. Zakrývá si ústa rukou.
O chvíli později se chodbou rozléhá hluk nosítek a křik.
Klára volá policii:
— Dětské oddělení, podezření na úmyslnou otravu. Žena, bílé vlasy, zelené kalhoty, právě opustila pokoj.
— Rozumím, jednotka vyjíždí, odpovídá hlas.
Operace trvá dvě hodiny.
Po celou dobu sedí Klára u okna, nehne se.
V hlavě jediné: „Jen aby to stihli.“
Když policie odvádí macechu, křičí:
— Je to omyl! Lže!
Později lékař suše konstatuje:
— Přiznala se. Nasypala uspávací prášky. Chtěla se holčičky zbavit kvůli dědictví.
Ráno.
Slunce proniká skrz žaluzie.
Maruška leží pod kapačkou. Bledá, ale živá.
— Kde je?! Vtrhne otec do pokoje. Tvář šedá, oči prázdné.
— Tady. Žije, odpoví Klára. Teď je to na vás.
Sedá si k posteli, bere malou ruku do dlaně.
— Odpusť mi, Maruško. Neviděl jsem to…
— Už nikam nejezdi…
— Nikdy. Zůstanu s tebou.
Klára se usměje. Dívá se, jak táta hladí dceru po vláskách.
— Řekla, že jsem jí zachránila život, šeptá.
— Ne, odpoví Klára. Zachránila se sama. Jen jste ji vyslechl.
O tři dny později je v pokoji světlo, smích, vůně jablek a květin.
Maruška čte nahlas pohádku.
Táta se poprvé po dlouhé době směje.
Když Klára prochází kolem, zvedne k ní oči:
— Děkuju. Zachránila jste mou dceru.
— Ne já, odpoví Klára.
— Jen někdo konečně uvěřil dítěti.
A jde dál. Chodbou k dalším pacientům.
A poprvé po mnoha letech cítí lehkost.
Někdy stačí jen jediné — slyšet pravdu, i když je vyřčena šeptem.
