Kavárna v centru Prahy dýchala ranním teplem. Zvuk šálků, vůně čerstvě pražené kávy, lehký šum rozhovorů — obvyklá symfonie začátku dne.
Klára se proplétala mezi stolky s podnosem — unavená, ale soustředěná. Milovala ty hodiny, kdy se město právě probouzelo a slunce přes vitráže barvilo stěny jantarovým světlem.
Skoro si nevšímala nových tváří — dokud za zády neslyšela nízký, jistý hlas:
— Stolek pro jednoho, prosím.
Muž v drahém tmavě modrém obleku, se stříbrnými šedivými vlasy a pozorným pohledem. Něco na něm bylo povědomé, ale unikalo to — jako melodie z dětství, kterou si nemůžeš úplně vybavit.
Klára ho zavedla ke oknu, přijala objednávku — káva, omeleta, tousty — a odešla. Ale jeho pohled zůstal na její zátylku.
Když se vrátila s kávou, muž vytahoval z peněženky kartu. Na okamžik ve světle lampy zazářila fotografie. Malá, vybledlá, se zaoblenými rohy.
Klára ztuhla.
Byla to tvář, kterou znala líp než kdokoli na světě.
Máma.
Mladá, usměvavá, bez náznaku únavy.
Podnos jí v rukou zavrávoral. Srdce ztuhlo.
Přistoupila blíž.
— Promiňte… — hlas se jí třásl. — Můžu se zeptat?
Muž zvedl oči.
— Samozřejmě.
— Proč… — polkla a ukázala na peněženku — proč máte v peněžence fotografii mé maminky?
Nastalo ticho.
Pomalu otevřel peněženku, podíval se na snímek, jako by ho po letech viděl poprvé.
— Vaše… matka?
— Evelína Nováková, — zašeptala Klára. — Zemřela před třemi lety.
Muž zbledl. Prsty mu sevřely okraj stolu.
— Evelína… — opakoval sotva slyšitelně. — Já… kdysi jsem ji miloval. Hodně.
— A pak jste ji opustil, — zašeptala Klára.
Přikývl.
— Bylo mi tehdy dvacet. Otec řekl: vyber si — rodina nebo ona. Vybral jsem ne srdce. A litoval jsem celý život.
Klára sklopila oči.
— Nikdy o vás nemluvila špatně. Jen… že jsem její štěstí.
Díval se na ni jako na zázrak.
— Kolik ti je?
— Čtyřiadvacet.
Zavřel oči. Ramena se mu zachvěla.
— Byla těhotná…
Klára přikývla.
Vytáhl z kapsy kapesník, setřel slzy a tiše řekl:
— Třicet let jsem nosil tuhle fotku. Jedinou věc, co mi po ní zůstala.
Dívala se na něj — a najednou pochopila: rysy tváře, pohled, i pohyb rukou — to všechno bylo ozvěnou té lásky, o které máma mlčela.
— Možná… — váhavě začala — si prostě dáme oběd? Bez slibů. Bez vysvětlování.
Usmál se skrz slzy.
— Po jednom šálku najednou.
O tři týdny později seděli ve stejné kabince. Vyprávěl, jak prožil život ve stínu úspěchů a lítosti. Ona — o matce, která uměla radost i v těžkých dnech.
Jednou řekl:
— Nemůžu vrátit minulost. Ale pokud dovolíš… chci být při tobě. Tak, jak budeš chtít.
Klára dlouho mlčela, pak přikývla.
— Začneme kávou.
O rok později
Nad dveřmi malé kavárny visel nový nápis:
„Evelínina zahrada“
Uvnitř vonělo rozmarýnem a čerstvým chlebem. Na stěně visela velká fotografie její matky — usměvavá, živá, jako by tu byla znovu.
Alexandr stál vedle Kláry a pozoroval, jak přicházejí první hosté.
— Jsem na tebe hrdý, — tiše řekl.
Klára vytáhla z zástěry starý dopis.
— Našla jsem ho v mámině kuchařce. Datum — den mých narozenin.
Rozvinul papír.
Moje drahá Kláro,
Jednou poznáš pravdu. Jen pamatuj: miloval mě. Opravdově.
Život je dlouhý a srdce umí odpouštět.
S láskou, máma.
Alexandrovy ruce se třásly. Přitiskl dopis k hrudi.
Klára ho objala a zašeptala:
— Vítej doma, tati.
A poprvé za třicet let se rozplakal — ne bolestí, ale proto, že život jim dal druhou šanci.
