Bylo klidné nedělní ráno v kavárně u Magdy, takové to malé místo, kde je káva vždycky horká a všichni znají tvé jméno. Zazvonil zvoneček nad dveřmi a vešel pan Václav Dvořák, devadesátiletý pán se stříbrnými vlasy, holí a pomalým, ale pevným krokem.
Václav tam chodil na snídani každý den už dvacet let. Vždycky si objednával to samé — černou kávu a dvě palačinky — a sedával vždy u stejného stolku u okna.
„Dobré ráno, Václave,“ pozdravila ho Magda s úsměvem. „Dnes vypadáš opravdu elegantně!“
„Snažím se tě zaujmout, Magdo,“ odpověděl s humorem. „Už osmdesát let se snažím a pořád nevzdávám.“
Oba se zasmáli, ale než Magda stihla doplnit jeho šálek, dveře se prudce otevřely. Vstoupilo pět statných motorkářů. Jejich boty duněly po podlaze a atmosféra se okamžitě změnila.
Vůdce, muž s tetováním hada táhnoucím se po krku, zakřičel:
„Hej, kočko! Pět hamburgerů a ať nám k tomu nechybí kafe!“
Magda zdvořile přikývla a rychle zamířila do kuchyně. Václav dál klidně jedl, jako by se nic nedělo.
Motorkáři si ho ale všimli.
„Podívej se na dědulu,“ posmíval se jeden. „Ztratil ses, starče? Tohle není domov důchodců.“
Václav zvedl oči. Jeho modré oči byly klidné, ale pevné.
„Jen si dávám snídani, kluci. Nemusíte se o mě bát.“
„Snídáš? To je naše místo,“ zasmál se vůdce.
Magda ztuhla.
„Prosím, to je Václavovo místo. Sedává tu už dřív, než tahle kavárna měla zdi.“
Muž zamračil se.
„Tak možná bys měl hledat jiné místo.“
Ozval se smích. Jeden z motorkářů vzal Václavovu hůl a začal s ní točit ve vzduchu.
„Hezká tyčka, dědku. S tím se budeš bránit?“
Ticho padlo na celé místo.
Václav položil vidličku na talíř.
„Byl bych rád, kdybys mi ji vrátil.“
„A co když nechci?“ přiblížil se druhý.
Magda, třesoucí se, sáhla po telefonu pod pultem. Ale Václav zvedl klidně ruku.
„Není třeba, Magdo.“
Vyjmul z kapsy malý telefon, otevřel ho a zmáčkl tlačítko.
„Tady Václav,“ řekl klidným hlasem. „Možná budu potřebovat pomoc tady v Magdě kavárně.“
Telefon položil, vrátil se ke kávě a pokračoval, jako by se nic nestalo.
Motorkáři se rozesmáli.
„Zavolá si svůj důchodcovský klub!“
Václav nereagoval.
Po chvíli se z dálky ozvalo dunění motorů. Nejprve jeden, pak víc a víc. Zvuk rostl, až celý podnik obklopil jako hrom.
Pětice motorkářů přestala smát. Vůdce vstál, podíval se z okna… a zbledl.
Parkoviště bylo plné motorek, přes dvacet, všechny lesklé na ranním slunci. Jezdci měli kožené vesty s emblémem „Orlí Veteráni ČR“.
Motory ztichly najednou. Ticho bylo téměř nesnesitelné.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil vysoký muž se šedivým vousem. Prohlédl si situaci a zastavil se u Václava.
„Dobrý den, komandére,“ pozdravil s úctou.
Václav přikývl.
„Dobrý den, chlapi. Díky, že jste přišli tak rychle.“
Vůdce mladých motorkářů mrkl.
„K-komandére?“
Veterán z „Orlích Veteránů“ se na něj pevně podíval.
„Máš problém s plukovníkem Václavem Dvořákem?“
Jméno zaznělo jako hrom. Muži zůstali beze slova. Věděli, kdo jsou Orlí Veteráni: národní klub složený pouze z vojenských veteránů, známý svou disciplínou a loajalitou.
Václav byl jejich zakladatelem, vyznamenaným pilotem letectva.
„Já… nevěděl jsem…“ koktal vůdce.
Václav vzal klidně svou hůl.
„Neptal ses.“
Orlí Veteráni se rozestoupili kolem, pevní, ale bez agrese. Muž se šedivým vousem promluvil
„Myslím, že je čas, abyste uklidili svůj nepořádek, omluvili se paní a odešli, než si ještě víc pohoršíte.“
Pětice rychle uklidila talíře a stůl. Jeden z nich setřel Václavovu hůl ubrouskem a tiše ji vrátil.
„O-omlouváme se, pane. Nechtěli jsme způsobit problémy.“
Václav se na něj klidně podíval.
„Respekt se nabízí dobrovolně, ne když si ho vynucuješ.“
„Ano, pane. Promiňte, paní. Už jdeme.“
Vyšli téměř za běhu.
Veteráni se potichu zasmáli.
„Stále stejný komandér,“ řekl jeden.
„Zvyk neztrácím,“ usmál se Václav.
Magda si oddychla.
„Václave Dvořáku, skoro jsem dostala infarkt!“
„Jen další nedělní snídaně, Magdo,“ odpověděl.
Orlí Veteráni zůstali na jídlo s ním. Kavárna se opět zaplnila smíchem, příběhy a kávou. Magda jim nabídla koláče „na účet podniku“.
Než odešli, jeden z mladších se naklonil k Václavovi.
„Pane, opravdu jste si s těmi chlapíky mohl poradit sám?“
Václav se usmál.
„Možná dřív. Ale dnes raději nechám novou generaci dělat těžkou práci.“
Mladík přikývl s obdivem.
„Stále jste náš vůdce, komandére.“
Když motorky znovu nastartovaly a odjely po silnici, sousedé, kteří vše sledovali zvenčí, se vrátili do kavárny, stále šeptajíce o tom, co se stalo.
Magda zavrtěla hlavou se smíchem.
„Kdo by řekl, že tenhle tichý pán někdy vedl eskadru uprostřed války.“
Václav se jen usmál a dopil poslední šálek kávy.
A když se ho později zeptali, co přesně řekl během té záhadné telefonické výzvy, odpověděl s mrknutím:
„Řekl jsem jim jen, že je čas na snídani.“
