Zpočátku vše probíhalo klidně.
Slunečný den, lehký vánek, vůně čerstvých květin a tlumené vzlyky lidí shromážděných u hrobu. Malý bílý rakvíček stál na okraji jámy, kněz tiše četl modlitbu, a vedle něj tiše plakala matka — beze slova, jen hvízdala jméno své dcery, Aničky.
Všichni stáli v tichu, dokud hrobníci nezačali spouštět rakev.
A právě v tu chvíli se zdálo, že země pod jejich nohama ožila.
Nejdříve si někdo myslel, že je to jen klam od horka, ale z písku se náhle vyplazila tmavá klikatá stuha. Pak ještě jedna.
O vteřinu později všichni pochopili: jsou to hadi.
Vylezli desítky, klouzali po zemi, po rakvi, syčeli, proplétali se mezi sebou, jako by chránili Aničku.
Výkřiky protrhly ticho. Lidé ustoupili, někdo upustil kříž, jiný chytil dítě do náruče.
Ale noční můra teprve začínala.
Z trhlin se začali vyplazovat černí štíři — s lesklými ocasy, pomalu lezoucí po písku. Bylo jich čím dál víc.
Zdálo se, že sama země povstává proti tomu, co se děje.
Kněz zbledl, jeho hlas se třásl:
— Pane… ochraňuj nás…
Někdo zašeptal:
— To je znamení. Duše nenachází klid.
Pohřeb se zastavil. Lidé stáli ztuhlí, neschopní pohnout se. Dokonce vítr utichl, jako by se bál narušit tuto děsivou scénu.
Až o několik dní později se zjistilo, co se vlastně stalo.
Ukázalo se, že nedaleko hřbitova probíhaly nelegální zemní práce — dělníci kopali základové jámy a zničili staré podzemní nory, kde žili hadi a štíři. Bez úkrytu se vyplazili ven a, hledajíce bezpečí, zamířili tam, kde byla země nejměkčí — přímo k čerstvému hrobu.
Tak se všechno vysvětlilo.
Ale i když pravda vyšla najevo, lidé nemohli zapomenout, co viděli.
Protože i když to nebyla mystika, obraz — stovky živých tvorů obtáčejících rakvičku dítěte — vypadal jako hrozivé připomenutí, že i příroda někdy oplakává své ztráty.
