Nejdříve jsem si myslela, že je to jen náhoda. Jednoho dne, když jsem se vracela domů, jsem na videotelefonu zaznamenala malou holčičku. Stála přímo u dveří, nezvonila, jen se dívala do kamery a pak tiše odešla.
Druhý den — zase. A znovu a znovu. Přesně v poledne, každý den, jako podle hodin. Malá postavička, pečlivě zapletené copánky, v ruce plyšový medvídek. Stála, dívala se — a pak zmizela za rohem.
Žádní dospělí, žádná auta v okolí. Jen ona.
Postupně jsem začala čekat, že se objeví. A zároveň jsem se začala bát. Proč dítě chodí samo? Co když potřebuje pomoc? Nebo si jen hraje?
Už jsem to nevydržela. Po další nahrávce z kamery jsem zajela na policii. Policista video přehrál, zamračil se a slíbil, že to prověří. O pár dní později zavolal: „Našli jsme její rodiče. Chcete být při rozhovoru přítomná?“
Souhlasila jsem.
Do kanceláře vstoupila mladá žena. Když jí řekli, že její dcera každý den chodí k cizím dveřím, najednou se rozesmála — tak upřímně, že jsme ztuhli.
— Promiňte, — řekla, utírajíc oči, — prostě to na ní tak moc připomíná. Bydlíme v sousední ulici. Každé ráno, když jde do školky, říká: „Chci pozdravit tu paní!“
— Kterou paní? — nechápala jsem.
Žena se usmála:
— Vás. Asi si nepamatujete, ale minulého léta jste jí pomohla, když spadla z koloběžky. Nabídla jste jí jablko. Od té doby říká, že musí každý den popřát vám hezký den.
Zůstala jsem ztuhlá.
Slzy mi vyhrkly do očí. Celou tu dobu jsem se bála nejhoršího, a ono se ukázalo, že dítě se jen chtělo poděkovat.
Seržant se usmál, a já se také neubránila úsměvu.
Teď, když kolem poledne procházím kolem okna, někdy tu holčičku zase spatřím — zamává mi a pak odběhne dál.
A pokaždé mám pocit, že svět je alespoň trochu laskavější.
