Dva myslivci kráčeli lesní pěšinou, když si všimli podivného chování rezavé lišky. Nepředstavovala si utéct, jak je u ní obvyklé, ale neustále kroužila kolem jednoho místa, zastavovala se a naslouchala. A pak zmizela v houští.
Zvědavost zvítězila — muži ji následovali a brzy spatřili něco neobvyklého: liška házela něco do hluboké jámy. Opatrně se naklonili a zírali dolů — zůstali v šoku.
Na dně ležel chlapec, hubený a vyčerpaný, s očima plnými strachu a únavy. Spadl do staré lovecké pasti před několika dny a málem zemřel hlady a zimou.
Příběh začal v jedné vesnici ve Vladimírské oblasti. Jedenáctiletý chlapec žil se svou babičkou. Když stará paní náhle onemocněla, vydal se do lesa hledat léčivé byliny. Ale země pod nohama se propadla a chlapec skončil v pasti — hladké stěny mu nedávaly žádnou šanci na únik.
Tři bolestivé dny křičel, ale nikdo ho neslyšel. A pak, čtvrtého dne, se objevila liška. Nejprve si myslel, že je to halucinace. Ale večer zvíře shodilo dolů kus ryby. Po několik dní liška pravidelně nosila jídlo a starostlivě ho sledovala shora.
Nejvíce ohromující bylo, co udělala potom: přivedla lidi.
Myslivci vyprávěli, že zvíře je doslova navedlo do části lesa, kam obvykle nevstupovali. Liška běžela dopředu a pak se obracela, aby je přiměla jít za sebou. A tak narazili na jámu a našli chlapce živého.
Zachráněný chlapec nemohl uvěřit vlastním očím. Před odchodem myslivci uvolnili lišku, a ta ještě jednou pohlédla na chlapce — jako by se loučila.
Tento příběh se roznesl po celé okolí. Dokonce i zkušení myslivci mluvili o tom, že zvířata jsou schopná soucitu, pozorování a věrnosti.
Od té doby chlapec a jeho babička často nechávají pamlsky na okraji lesa — v naději, že rezavá zachránkyně se zase zastaví u svých nových přátel.
Někdy přicházejí zachránci v těch nejneočekávanějších podobách. A tehdy je jasné: soucit je jazyk, kterému rozumí každá živá bytost.
