Devatenáctiletá Lejla žila ve světě, kde sny stály víc než chleba. Malý pokoj, unavená matka, dluhy, věčný strach z toho, co přinese zítřek. Studovala, přivydělávala si, doufala, že se z toho dostane — ale život neznal slitování.
A pak se náhle osud otevřel.
Na charitativní akci, kam byla Lejla pozvána pomáhat jako servírka, si jí všiml šejk Rashid — muž se stříbrnými vlasy a očima, v nichž se odrážela moc. Bylo mu přes šedesát. Žil ve světě paláců a diamantů. Lejle bylo devatenáct — a neměla nic než naději.
Daroval jí luxus, pozornost, slib bezpečí. Její přátelé šeptali:
— To je šance. Taková přichází jen jednou za život.
A Lejla souhlasila. Ne z lásky — z beznaděje.
Svatba byla jako z orientální pohádky. Zlato, okvětní lístky růží, fontány šampaňského. Všechno zářilo, všechno blyštělo. Jen ona ne. Její úsměv byl naučený, pohled — ztracený. Ale kdo by si všiml smutku za závojem diamantů?
Když oslavy skončily, odvedli ji do komnat.
Pokoj — jako z jiného světa: mramor, svíčky, hedvábné polštáře. Lejla se cítila jako herečka v cizí hře. Sundala šperky, nadechla se a vyšla z koupelny — připravená začít nový, neznámý život.
A ztuhla.
Šejk ležel na zemi. Bledá tvář, otevřené oči, ruce bezvládně roztažené.
— Pane Bože… — zašeptala, a křik vyšel sám od sebe.
Služebnictvo vběhlo první, pak stráž, pak lékař. Všichni mluvili rychle, hlasitě, a ona stála nehnutě. Brzy zazněl verdikt:
Srdce. Nevydrželo.
První svatební noc se stala jeho poslední.
Ráno začal svět mluvit. Jedni šeptali o smůle, druzí — o kletbě. A třetí — o jedu.
Tak se devatenáctiletá Lejla během jediné noci stala vdovou po šejkovi a dědičkou jeho majetku. Palác, diamanty, bankovní účty — všechno patřilo jí. Ale spolu s bohatstvím přišel stín podezření.
Každý její pohled, každý pohyb doprovázely šeptané hlasy za zády:
— To je ona. Mladá, krásná. On nevydržel.
Lejla se už nikdy neusmála. V pokojích, kde dřív hrála hudba, nyní vládlo ticho.
Někdy v noci slyšela v dálce zavírat dveře — jako by se šejk sám vracel zkontrolovat, za co prodala svou svobodu.
A tehdy Lejla šeptala do tmy:
„Chtěla jsem jen žít. Ale zdá se, že jsem za to zaplatila příliš vysokou cenu…“
