Tomáš a Eliška dlouho kráčeli ke svému štěstí.
Pět let pokusů, pět potratů, nemocnice, naděje, modlitby — a jednoho dne už nevěřili, že se zázrak může stát.
Jedinou bytostí, která je nikdy neopustila, byl Maxík — malý bílý shi-tzu, kterého Tomáš našel za garážemi v sychravém dešti. Pes tehdy třásl se zimou, sotva dýchal, a Tomáš, aniž by váhal, ho zabalil do bundy a přinesl domů.
— Pojmenujeme ho Maxík, — řekla Eliška. — To znamená „miláček“.
Od té doby se stal jejich dítětem. Sdílel s nimi jídlo, postel, radosti i slzy. Když Eliška plakala, Maxík si opíral hlavičku o její kolena. Když byl Tomáš rozčílený, pes tiše seděl vedle něj — a hněv pomalu mizel.
A pak se stal skutečný zázrak — Eliška byla těhotná.
Těhotenství bylo náročné, ale Maxík ji neopouštěl ani na krok. Hlídal její spánek, vrčel na každého, kdo se přiblížil příliš blízko.
— Už se cítí jako chůva, — smála se Eliška.
— Je prostě moc připoutaný, — mračil se Tomáš. — Až se narodí dítě, možná bude žárlit.
Porod málem stál Elišku život. Když bylo po všem, Tomáš poprvé za dlouhou dobu zaplakal: syn je živý. Malý, křičící, ale živý.
A právě v tu chvíli se v něm probudil strach — že toto štěstí ztratí.
— Žádné psy u dítěte, — rozhodně řekl, když se rodina vrátila domů.
Maxík byl zamčený ve spíži.
Pes nevyl. Jen tiše kňučel a drápal na dveře.
Eliška to nevydržela — potají mu nosila jídlo, hladila ho za uchem, šeptala:
— Vydrž, maličký. Brzy bude všechno jako dřív.
Ale vše bylo horší. Maxík hubnul, nejedl, nespal. Jen čekal.
Jedné noci se Tomáš probudil a ztuhl: dveře dětského pokoje byly pootevřené.
A u postýlky — Maxík. Malý pes seděl a pozoroval dítě.
Tomáš seběhl a chňapnul po jeho obojku.
— Mohl jsi ho kousnout!
Pes se nebránil. Jen sklopil oči.
— Nic neudělal! — vykřikla Eliška. — Jen ho sledoval!
Ale dveře se zavřely. Znovu tma. Znovu samota.
O pár dní později začal malý křičet, nepřestával. Léky nepomáhaly. Tomáš běhal po domě, Eliška plakala.
A najednou ze spíže zazněl štěkot — ostrý, zoufalý.
— Zmlkni! — křikl Tomáš, ale pes nepřestal.
— Cítí něco, — řekla Eliška. — Pusť ho.
Tomáš stál, váhal. Pak těžce vydechl a otevřel dveře.
Maxík vyběhl, ale neběžel — položil se na zem a připlazil k dítěti. Opatrně očichal, pak jemně olízl maličkou nožku.
Matyáš, který před chvílí křičel, náhle zmlkl… a začal se smát.
Tomáš nevěřil vlastním očím.
Eliška šeptala:
— Jen se chtěl seznámit.
Od té noci Maxík už nebyl zamčený. Spal u postýlky, hlídal, když Eliška krmila, kňučel, pokud se dítě pohnulo.
Stal se součástí nového života.
Uběhl měsíc.
Jedné noci bouřka roztrhla oblohu. Zhaslo světlo, Matyáš zakřičel. Eliška běžela pro svíčky, a najednou Maxík zavyl — hlasitě, varovně.
Otočila se — dítě se dusilo: nit od přikrývky se obtočila kolem krku.
Maxík vyrazil k postýlce, drápal na její okraj. Tomáš doběhl, sundal nit, dítě se nadechlo.
Eliška plakala.
Tomáš klekl, hladil psa po hlavě:
— Zachránil jsi mého syna.
Od té doby Maxík nebyl jen domácím mazlíčkem — byl strážcem, přítelem, bratrem.
Matyáš rostl, a jeho první slovo nebylo „máma“ ani „táta“, ale:
— Max.
Eliška se zasmála a Tomáš zaplakal.
Teď, když se rodina večer scházela na verandě a pod nohama běhal bílý pes, Tomáš často říkal, dívaje se na syna:
— Nežárlil. Jen hlídal svého bratra.
A v tu chvíli cítil, že domov, láska a víra se vrátily díky tomu, kdo kdysi jen chtěl být nablízku.
