Pomalu se nořil, jako by sklouzával přímo do minulosti. Studená voda ho obklopovala ze všech stran, ticho zvonilo v uších a světlo potápěčské lampy vytrhávalo z temnoty jen rozmazané mračna a pomalu se houpající řasy. Všechno se zdálo obyčejné – až do chvíle, kdy se před ním mihlo něco podivného, masivního.
Ve hloubce přes dvacet metrů spatřil něco, co mu vyrazilo dech. V písku, částečně zasypané bahnem, stála vlaková souprava. Skutečná, rezavá, omotaná řasami, jako by ztuhla v čase. Vůz za vozem, jako přízračný karavan, se táhl do dálky.
Přiblížil se blíž. Kov byl poškozený zubem času, ale obrysy zůstávaly rozpoznatelné: kola, dveře, dokonce starý madlo u vchodu. Potápěč posvítil dolů – a uviděl koleje. Vedly přímo do temnoty, do propasti. Jako by cesta pod vodou nikdy nekončila.
Opatrně se dostal dovnitř vozu. Ticho bylo tak husté, že to vypadalo, jako by dýchalo. Uvnitř vše zarůstalo bahnem a z oken se táhly tenké proužky písku. Na stěně byly rozmazané obrysy starého nápisu. Přejel prsty po povrchu, smývajíc nálet času, a pod světlem lampy se objevily číslice: „1953“.
Potápěč ztuhl. Teď pochopil, že před ním je vlak z minulosti. Jeden z těch, které kdysi jezdily po staré železnici přes údolí Vltavy, než postavili přehradu. Tehdy voda stoupala pomalu a neúprosně, pohlcujíc vše kolem – vesnice, stanice, mosty. Lidé odešli, ale vlaky zůstaly.
Znovu osvítil vůz. Lavice, na kterých kdysi seděli cestující, byly nyní pokryté tenkou vrstvou bahna, a místo zvuku kol slyšel jen tiché houpání řas. Zdálo se, že čas zde zastavil svůj běh.
Potápěč vyplaval na hladinu mlčky. Nemusel nic říkat – hloubka už všechno vyprávěla sama. Tento vlak se stal věčným svědkem dávno minulé éry, připomínkou toho, jak rychle se živé mění v tichou paměť.
Na dně, kde kdysi cinkaly koleje a zněly lidské hlasy, nyní vládlo klid a ticho. Jen rezavý vůz, ztracený pod vodou, stále čekal na svou poslední jízdu – do minulosti.