Jarní déšť padal jemně, jako by litoval město. Kapky stékaly po sklech nádraží, odrážely světla neonových nápisů a spěchající siluety lidí. Všichni spěchali — každý ve svém světě, ve svých myšlenkách, ve své únavě.
Na úplně nejvzdálenějším, téměř zapomenutém perónu, kde zastavoval vlak jen jednou denně, ležela žena.
Těhotná.
Ve starém kabátě s ošuntělým lemem, v promočených teniskách. Pod zády měla lepenku, pod hlavou ošoupanou tašku.
Vedle stála láhev vody a vybledlý šátek, kterým se snažila zakrýt břicho před větrem.
Jmenovala se Nora. Ale nikdo o tom nevěděl.
Lidé procházeli kolem. Někdo odvrátil pohled, někdo zrychlil krok. Nepožádala o pomoc — jen tiše šeptala, téměř neslyšně:
— Ticho, maličká… všechno bude v pořádku… jen ještě trochu…
Vlak se blížil, dlouhý a těžký, houkačka zněla jako hrom. Strojvedoucí, Petr, se naklonil k oknu — a náhle si všiml siluety na mokrém betonu.
Žena.
Sama.
Nepohnula se.
Zprudka zabrzdil, vyskočil ven, klopýtal přes kaluže.
— Hej! Jste v pořádku?
Nora zvedla hlavu. Oči měla unavené, červené, ale živé.
— Je to v pořádku… jen jsem trochu unavená, — zašeptala a snažila se usmát.
Petr si sundal rukavice a posadil se vedle ní. Několik sekund jen koukal — na chvějící se prsty, na bledou tvář, na břicho, které se chvělo chladem.
Pak vstál a šel k vlaku.
O minutu později se vrátil — s termoskou a hrnkem.
Nalil horký čaj, pára stoupala nad nádražím, voněla teplem a deštěm.
— Napijte se, — tiše řekl.
Chytila hrnek oběma rukama.
— Myslela jsem, že i vy jen půjdete kolem, — sotva slyšitelně pronikla.
Petr přikývl a sundal svou bundu, přehodil ji přes její ramena.
O pár minut později vyšli na perón ostatní.
Průvodčí, strojvedoucí, zaměstnanci stanice. Jeden přinesl deku, druhý suché oblečení, někdo chleba, někdo lékárničku.
Všichni stáli v dešti, chránili ženu, která poprvé po dlouhé době netřásla chladem.
Cestující koukali z oken — a mlčeli. Nikdo nefotil, nikdo nespěchal. Jen ticho a zvuk deště dopadajícího na kov.
— Pojďme dovnitř, — řekl jeden ze zaměstnanců a podal ruku. — Tam je teplo.
Nora začala plakat.
Ne nahlas — jen tiše.
Slzy se míchaly s deštěm a čaj stále kouřil v jejích rukou.
Další den ji odvezli do útulku.
Petr ji navštěvoval každý týden, přinášel potraviny, knihy, dětské věci.
A po měsíci, když v malé místnosti útulku Nora porodila chlapečka, pojmenovala ho Lukáš — podle nádraží, kde se poprvé někdo zastavil kvůli ní.
