Jarní ráno bylo tak jasné, jako by se sama život rozhodl začít znovu.
Slunce hrálo na kolejích, vzduch voněl železem a deštěm — a na perónu stála Anna, mladá těhotná žena v promočené košili a ošlapaných teniskách.
Vlasy se jí lepily na obličej, na kotnících měla prach a stopy únavy.
Ale v očích jí zůstalo něco nezlomeného — jiskra, kterou nedokázala uhasit ani chudoba, ani bolest.
V rukou držela igelitku a starého plyšového králíčka s utrženým uchem.
Nastoupila do vagónu a tiše se posadila k oknu.
Přitiskla hračku k břichu a zavřela oči — jako by se chtěla aspoň na chvíli ztratit v zapomnění.
Cestující po ní vrhali kradmá oka a zase se odvraceli.
Pro ně byla jen někdo cizí — stín v jejich zaběhnutém světě.
Přišla k ní průvodčí — přísná, unavená, s tváří, na níž už dávno zvítězila únava nad soucitem.
— Váš lístek?
Anna sklopila oči.
— Nemám… chtěla jsem se jen trochu svézt, zahřát se…
— Bez lístku to nejde, — odpověděla ta klidně. — Budete muset vystoupit na příští stanici.
Když vlak zastavil, Anna vystoupila.
Vítr jí cuchal vlasy, slunce jí svítilo do očí, a ona šeptala, klesajíc k zemi u zdi stanice:
— Vydrž, maličký… už brzy to skončí…
Vlak odjel.
Ve voze se rozhostilo ticho.
Průvodčí procházela uličkou a kontrolovala sedadla, když tu pod jedním z nich něco zahlédla.
Sklonila se — starý plyšový králíček.
Mokré, špinavé tlapky, a kolem krku mašlička s přivázaným papírkem.
Nerozvážným, chvějícím se písmem:
„Kdyby se mi něco stalo — pomozte, prosím, mému dítěti.
Věřím, že dobro ještě nevymřelo.“
Průvodčí ztuhla. Srdce jí bušilo až v krku.
Pak se rozběhla ke kabině strojvedoucího.
— Zastavte vlak! Hned!
Brzdy zaskřípaly, kola zařvala.
Lidé vykřikli — a vlak se zastavil uprostřed sluncem zalitého pole.
Strojvedoucí a několik cestujících vyběhli ven, rozběhli se zpět — k malé stanici.
Našli Annu na perónu.
Seděla na zemi, objímala břicho, bledá jako sama tma.
Začal porod.
Průvodčí si klekla vedle ní, pořád svírala v ruce mokrého králíčka.
O dvacet minut později se nad stanicí ozval první dětský pláč.
Rozřízl vzduch jako světlo po bouři.
Zdálo se, že i slunce náhle svítí jasněji — jako by se samo nebe chtělo sklonit a podívat.
Později doktor řekl:
— Kdybyste ten vlak nezastavili, oba by nepřežili.
A dlouho se pak ve městě vyprávěl příběh o ženě bez jízdenky,
jejíž starý plyšový králíček zastavil vlak —
a zachránil dva životy.
