Pamatuji si ten den do nejmenších detailů.
Vůně jasmínu ve vlasech. Bílé šaty, které jemně šustily o zem.
A desítky pohledů pálejících mi záda — plné soucitu, nepochopení, dokonce údivu.
Seděl v vozíku — můj snoubenec. Můj milovaný.
V šedém obleku, s jemným úsměvem a očima, v nichž byla víc síly než ve všech lidech kolem nás.
Ale pro ostatní byl neštěstím.
A já — „ta chudá holka, která se rozhodla obětovat svůj život“.
Cítila jsem jejich pohledy.
Jako tiché šepoty, jako jehly pod kůží.
Ale vedle něj to všechno ztrácelo smysl.
Seznámili jsme se v obyčejné kavárně. Tehdy si spletl naše kávy a pak se nesměle usmál:
— Promiňte, asi jsem vám ukradl latte.
Od toho okamžiku jsem jeho hlas nemohla zapomenout.
Byl pozorný, upřímný, vtipný. Takový, jaký muži málokdy jsou.
A pak — ten telefonát.
Noc. Sirény. Kovová pachuť strachu v ústech.
Přežil. Ale nohy už ho neposlouchaly.
Pamatuji si, jak jsem stála u jeho nemocniční postele a držela ho za ruku.
Řekl:
— Nemusíš být se mnou ze soucitu.
A já jsem odpověděla:
— To není soucit. To je láska.
Svatba byla malá, ale krásná. Hudba, světlo, živé květiny.
Cítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi — ne vzrušením, ale štěstím.
Až dokud nezačaly pohledy.
Ty pohledy.
Soucitné. Litující.
Jako bych obětovala svůj život.
A pak se stalo to, co nikdo nečekal.
Po prvním tanci — on seděl a já jsem se kolem něj točila — požádal o mikrofon.
Ruce se mu třásly. Hlas — chraplavý, napjatý.
— Mám pro tebe dárek, — řekl. — A doufám, že jsi připravená.
Jeho bratr přišel, stál vedle něj a podpíral ho.
Položil mu ruce na ramena… a najednou — se zvedl.
Sál ztichl, jako by někdo vypnul zvuk světa.
Stál. Nejistě. S námahou.
Ale stál.
A pak — krok.
Jeden.
Druhý.
Šel ke mně.
Každý krok — jako zázrak. Každý nádech — jako výkřik duše.
— Slíbil jsem, že to pro tebe udělám, — zašeptal, sotva zadržujíc slzy. — Alespoň jednou — sám. Protože jsi věřila ve mně, když nikdo jiný nevěřil.
Nevydržela jsem. Spadla jsem před něj na kolena, objala ho, přitiskla se k jeho hrudi a cítila, jak se třese.
Celý sál plakal. Dokonce i ti, kdo se ještě před chvílí dívali s lítostí.
V tu chvíli jsem pochopila — nejsem oběť.
Jsem žena, která měla štěstí milovat skutečného hrdinu.
Od té doby nevěřím na pohádky.
Věřím v lásku, která je silnější než bolest.
V zázraky, které se dějí ne kouzlem — ale vírou jeden v druhého.
