Mladý voják a had z hor
Mladý voják z povolání se sám přihlásil k jednotce, která sloužila v horách. Věřil, že právě tam dokáže sobě i ostatním, co v něm je. Netušil však, že ho čeká setkání, které navždy změní jeho pohled na život i smrt.
Služba v horách byla zkouškou: ledové noci, řídký vzduch, neustálé napětí a ticho, které občas přerušila jen ozvěna výstřelu. Aby se nezbláznili z úzkosti a samoty, vojáci si nacházeli podivné záliby. Ale jeho koníček byl zvláštní — jednou v polorozbořeném bunkru objevil hnízdo malých hadů.
Obvykle takové tvory bez váhání zabíjeli, ale on nedokázal zvednout ruku. Začal jim nechávat drobky chleba a kapky mléka a sledoval, jak se drobná těla opatrně přibližují. Postupem času přestali hadi prchat. Tak vzniklo zvláštní přátelství mezi člověkem a predátory.
Noc, která všechno změnila
Jednoho večera se nabídl, že vezme službu za unaveného kamaráda. Hodiny se táhly nekonečně, noc byla tichá a tísnivá. Když se chystal vrátit, z temnoty před ním se zvedl obrovský had – kobra. Rozpřáhla svůj krční štít, oči se jí zaleskly a voják pochopil, že jakýkoli pohyb může být jeho poslední.
Ztuhl. Čas se zastavil. Uplynula hodina, pak druhá. Až s prvními paprsky slunce had pomalu sklonil hlavu, tiše se stočil a zmizel mezi kameny.
Cena jedné chvíle
Když se vrátil do tábora, zůstal stát jako přimražený — jeho celá jednotka byla v noci napadena. Nikdo nepřežil. Kdyby se vrátil jen o pár minut dřív, ležel by mezi nimi.
Tehdy pochopil: ta kobra se neobjevila náhodou. Jako by ho záměrně zdržela.
Živá vděčnost
Později ho vyslýchali, podezírali ze zrady, ale žádné důkazy nenašli. Nakonec byl propuštěn ze služby. Vrátil se domů — a v paměti si nesl pohled té kobry. Nebyl nepřátelský. Byl skoro lidský.
Od té doby říkával jediné:
„Když uděláš dobrý skutek, nečekej díky. Ale věz, že příroda si pamatuje. A možná ti jednou zachrání život — právě tehdy, když se od tebe všichni odvrátí.“
