Pálivé slunce rozpékalo výlohy malého bistra na okraji města. Uvnitř voněly housky, káva a chlór.
Dvanáctiletý Aleš klečel na zemi v toalete, vymačkávající houbu a vetírající čisticí prostředek do špinavých dlaždic. Voda pod jeho rukama už dávno ztmavla a kůže na prstech byla červená a pálila od chemikálie. Přesto pokračoval. Ticho, tvrdohlavě, jako by si něco dokazoval sám sobě.
Vedle, opřený o futra, stál manažer — Patrik. Studený úsměv se mu rozlil po tváři a odrážel se v zrcadle nad umyvadlem.
„Rychleji, Aleši,“ řekl, líně usrkávající kávu. „A nezapomeň i pod štětkou. Minule jsi nechal skvrny.“
Chlapec přikývl, aniž by zvedl oči. Už si zvykl na tato ponížení. Každý den po škole sem chodil přivydělávat, aby pomohl matce. A každý den snášel posměch.
Skrz pootevřené dveře pronikal sluneční paprsek, osvěcující kalnou vodu ve vědru. Za mírně pootevřenými dveřmi se mihotaly nohy zákazníků, smích, cinkání nádobí — život, ke kterému jako by nepatřil.
A pak se objevil jiný stín. Tichý, nehybný.
„Aleši?..“
Hlas ho přiměl otočit se. Okamžitě ho poznal — a srdce mu ztuhlo.
Ve dveřích stál jeho otec. V drahém obleku, s chladným pohledem, ale pod touto zdrženlivostí se skrývala zuřivost.
„Co to má znamenat?“ zazněl jeho hlas tlumeně. „Proč můj syn klečí a myje toaletu?“
Patrik sebou cukl.
„Chtěl jsem, aby prošel všemi etapami, pane,“ zamumlal ztraceně a sklopil oči.
„Etapami?“ Otec udělal krok vpřed. „To se nenazývá vzdělávání. To je ponížení.“
Bistro ztichlo. Zaměstnanci se na sebe podívali, zákazníci přestali žvýkat. Ve vzduchu viselo ticho, ve kterém bylo slyšet jen kapání vody z houby.
Muž vytáhl z kapsy vizitku a položil ji na pult.
Na bílém pozadí se leskl nápis: „Robert Langford — majitel sítě bister Urban Bite“.
„Vy jste manažer tohoto pobočky?“ zeptal se klidně.
Patrik zbledl.
„Ano, pane… ale já…“
„Od zítřka tady už nepracujete.“
Aleš vstál. Rty se mu třásly.
„Tati, prosím…“ zašeptal.
„Je třeba,“ odpověděl otec a jemně mu položil ruku na rameno. „Nikdo nemá právo ničit někoho, kdo se snaží přežít poctivě.“
Podíval se na syna — ne shora dolů, ale jako rovný.
„Jsem na tebe hrdý, Aleši. Nespadl jsi. Jen ses zvedl ze země o něco později než ostatní.“
Sluneční paprsek dopadl na lesklou podlahu, kde chlapec ještě nedávno drhnul špínu.
Patrik stál u dveří a uvědomoval si, že udělal největší chybu svého života — ponížil nejen teenagera, ale syna člověka, se kterým si není radno zahrávat.
A Aleš, utírající si ruce do zástěry, poprvé po dlouhé době pocítil, jak se uvnitř něco důležitého otepluje — pocit, že spravedlnost opravdu existuje.
