Les vždycky pro Michala znamenal místo klidu.
Po odchodu do důchodu tam často chodil — jen tak jít, poslouchat ptáky, volně dýchat. Ale jedno červencové večer ho známá stezka zavedla k setkání, které změnilo všechno.
Z křoví přímo před ním vyběhl vlk.
Velký, šedý, s jantarovými očima. Michal ztuhl — srdce mu v tu chvíli padlo do kalhot. Ale zvíře nevrčelo. Neútočilo.
Stálo tam, těžce dýchalo a dívalo se… jako by žádalo. Pak se pomalu otočilo a zamířilo hlouběji do lesa, pořád se ohlížejíc — jako by Michala zvávalo, aby šel za ním.
— Co mi chceš ukázat?.. — zašeptal Michal, aniž by sám chápal, proč jde za tím dravcem.
O pár minut později uviděl: v trávě, mezi kořeny, ležel vlčátko. Malé, vyhublé, s tlapkou sevřenou starým zrezivělým pastí. Z bolesti ani nevydalo hlásek — jen se chvělo a dívalo na Michala obrovskýma, zoufalýma očima.
„Jsem lékař. A nemohu odejít.“
Michal sundal bundu z ramen, opatrně zakryl vlčátko, aby se nevzchopilo, a uvolnil tlapku. Kov zrezivělého pastu praskl a krev kápla na zem.
Chápal: pokud nepomůže, malý nepřežije.
A tak stařec vlčátko odnesl domů.
Tam, v malé chaloupce na okraji vesnice, začaly dlouhé týdny péče: obvazy, mléko z pipety, masový vývar. Vlčátko zpočátku vrčelo, pak si zvyklo a brzy se tiše přitulilo k noze člověka. Michal mu dal jméno Šedý.
Když se tlapka zahojila, Michal věděl: nastal čas. Vyvedl Šedého do lesa a jednoduše řekl:
— Jsi silný. Žij.
Vlk se na něj podíval, jako by si to pamatoval, a pak zmizel mezi stromy.
Stařec si myslel, že už ho nikdy neuvidí.
Uteklo několik měsíců.
Jednoho letního dne Michalův osmiletý vnuk Saša šel do lesa na borůvky a nevrátil se. Stařec vyrazil ho hledat, volal, běhal až se zadýchal. Hlas mu chraptěl, srdce bušilo tak, že se zdálo, že vyskočí z hrudi.
A najednou — šelest za zády. Michal se otočil a ztuhl.
Z houští vyšel vlk.
Ten samý. Kulhal na známou tlapku.
Šedý stál a díval se — klidně, jistě. Pak se otočil a šel vpřed, aniž by se ohlédl.
Michal pochopil: volá.
O pár minut později zaslechl — dětský pláč.
Saša seděl pod smrkem, celý v slzách a škrábancích, ale živý. Když stařec doběhl, vlk už zmizel. Jen stopy tlap na vlhké zemi připomínaly, že tu byl.
Dobro se vrací
Od té doby Michal často vychází po té samé stezce. Někdy má pocit, že ho z dálky sledují jantarové oči.
Ne nepřítel, ne zvíře — přítel.
On zachránil vlka. A vlk — zachránil jeho vnuka.
Dobro nezmizí. Jen čeká na svůj čas, aby se vrátil.
I když se vrací z lesa.
